Prezident vetoval zákon o rozpočtové nezodpovědnosti. Nic jiného mu ani nezbývalo. Vláda nedbala názorů ekonomických expertů ani senátorů a zatvrzele trvá na tom, že neumí sestavit rozpočet bez obřího deficitu a bez práva si ho během roku ještě pořádně navýšit. Tím druhým dokonce obchází Sněmovnu, takže norma může být protiústavní.
Nikdo soudný nemůže Petru Pavlovi vyčítat jeho krok. Spíše se ptejme koaličních poslanců, zda přeci jen nechtějí v zájmu budoucích generací odmítnout tuto cestu k bankrotu.
Babišův kabinet dělá to samé, co za covidu: odstraňuje brzdičky, které vládě brání bezuzdně se zadlužovat. Tenkrát s argumentem, že jsme v krizi. Jak zjistil NKÚ, nakonec devadesát procent z peněz, jež si takto přidělil „nad plán“, rozházel na výdaje nesouvisející s epidemií. Ta je nyní navíc už dávno pryč, stejně jako palivová drahota kvůli ruské agresi proti Ukrajině. Země zažívá solidní růst, ekonomika je v dobré kondici, šlape na plný výkon a co potřebuje nejméně, je další kolo výdajového mejdanu, který pouze zvedne inflaci.
Díky Ukrajincům hospodářství využívá svůj potenciál beze zbytku a dokonce se začíná přehřívat. Prudce rostou reálné mzdy. V takové chvíli má vláda šetřit a nepouštět do ekonomiky další peníze, které způsobí růst cen. Přesně tohle se stalo za předchozího Babišova kabinetu. Tomu Fialovu předával zemi s meziroční inflací ve výši 9,9 %, která byla úplně zbytečná a zavinilo ji jen a jen vládní házení velkých balíků peněz doslova z vrtulníku. Einsteinova definice šílenství zní „opakovat stejnou věc a čekat jiný výsledek“…
Je s podivem, že pod tento naprosto nezodpovědný zákon se podepsali poslanci Motoristů, kteří své hlasy získali hlavně slibem, že „pohlídají Babiše“ a budou směřovat k vyrovnanému rozpočtu. Bohužel asi nelze čekat, že si na něj nyní vzpomenou (stejně jako na ten, že nedopustí zrušení koncesionářských poplatků, jež nyní navrhl přímo jejich ministr kultury). K tomu prezidenta nenávidí a sotva uznají, že má úplnou pravdu. S tím nelze nic dělat. Jedině pro ně už příště nehlasovat, protože své voliče podvedli.
Už ohrožení hospodaření státu v tak obřím rozsahu by mělo být důvodem, aby se nad tím koaliční zákonodárci ještě zamysleli. Vím, neudělají to, poslouchají na slovo, ale my bychom to po nich měli žádat – vždyť slíbili, že svůj mandát budou vykonávat „podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“. A hrozící růst deficitů není jediný problém. Norma obsahuje zmocňovací paragrafy, jež umožní ministryni financí jen na základě rozhodnutí poradního orgánu vlády zvýšit výdaje až o deset procent bez souhlasu Sněmovny.
Stačí aby Bezpečnostní rada státu vyhlásila krizi a rázem může být schodek vyšší až o dvě stě padesát miliard. Hlavně tím však zákon zasahuje do dělby moci dané konstitucí, protože výlučnou pravomoc rozhodovat o rozpočtu má dolní komora parlamentu. S velkou pravděpodobností tak po přehlasování veta hlavy státu zamíří norma rovnou k Ústavnímu soudu. Ani tohle riziko nepohne koaličními poslanci? No, nejspíše ne. Ale je hrozivé, jak moc u nich stranická disciplína převažuje nad osobní zodpovědností.
Nejbizarnější na celé věci je, že vláda začala ihned Petra Pavla obviňovat, že když vrátil ten mizerný a nebezpečný zákon Sněmovně, tak ji zabrání ve financování kde čeho. Včetně jaderných bloků a armády. Což je nesmysl, protože tyto výdaje se již nyní nepočítají do výše deficitu. Kromě toho za sestavení rozpočtu je odpovědná ona, prezident v tom nemá žádné pravomoci. A pokud nevyjde s penězi, které má a nevejde se ani do nyní povoleného schodku, pak je vláda mizernou správkyní země.
Zde je ovšem třeba připomenout, že část viny padá i na někdejší pětikoalici. Ta sice snížila zděděný schodek veřejných financí z 5,1 % na 2 % HDP, ale mohla být rychlejší. Ano, první dva roky musela řešit tvrdé dopady ruské války, ale ty další dva měla být daleko odvážnější – právě i proto, že nabobtnání výdajů za covidu nemělo obhajitelný důvod. Místo toho se Fialova vláda vešla do rozpočtových rámců s odřenýma ušima. Jestliže se takto chovala pravice, mohli jsme čekat, že levice tempo zadlužování ještě urychlí.
Takže nyní tu máme pohromu v podobě „zákona o rozpočtové nezodpovědnosti“, který vládě Andreje Babiše a ministryni financí Aleně Schillerové zcela rozvazuje ruce a umožní jim roztočit šílenou dluhovou spirálu. Petr Pavel zatáhl za záchranu brzdu, ovšem hodně „odbrzděná“ koalice ji s pravděpodobností blízkou jistotě zase povolí. Zachránit nás může jedině Ústavní soud, pokud k němu norma doputuje. Když zasáhne, určitě si vyslechneme další tirádu, jak údajně jde na ruku prezidentovi a opozici…
Avšak ani konstituční stolice nezabrání tomu, aby si kabinet nenašel cestu k tomu, jak pořádně zadlužit nás, naše děti a děti našich dětí. To je demokracie a v ní neexistuje žádná obrana proti politickým důsledkům špatné volby. Znovu se ukazuje, jaká je škoda, že v době, kdy ještě platil étos vyrovnaného hospodaření státu, neprosadila tehdejší garnitura zákon o rozpočtové odpovědnosti coby ústavní, aby si ho nemohly populistické vlády tak snadno měnit a de facto ho úplně invalidizovat.
Je hezké, že máme v ústavě právo na zbraň či příznivé životní prostředí, ale bohužel v ní chybí zakotvení odpovědného hospodaření. Tím, že vlády sekají mamutí deficity, totiž výrazně omezují svobodu zejména budoucích generací, které to všechno jednou budou muset zaplatit i s úroky. Jistěže nejhorší jsou v tom levicoví populisté, ovšem ani ti, co se pokládají za pravičáky (ODS, Motoristé) nejsou žádní velcí lumeni. Nastoupili jsme na tobogán do dluhového pekla a netušíme, jak hluboko a zda vůbec se zastavíme…
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Autor: Martin Schmarcz
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
