Japonsko láká desítky milionů návštěvníků ročně a zároveň zavádí poplatky, které mají jejich příliv zkrotit. Paradox? Spíš chytrá sázka na to, že správně nastavená cena dokáže změnit chování lidí lépe než zákazy.
Hrad bílé volavky a jeho dvojí vstupné
Hrad Himedži patří k nejfotografovanějším místům Japonska. Bílé věže, feudální architektura, UNESCO na štítku – a od 1. března letošního roku také dvě různé ceny vstupného. Zahraniční turisté i Japonci z jiných měst zaplatí 2 500 jenů, tedy zhruba 350 korun. Obyvatelé Himedži zaplatí tisíc jenů.
V prvním měsíci po zdražení klesl počet návštěvníků o 17 %. Tržby ze vstupného se přitom více než zdvojnásobily.
Kensuke Tsushi ze správy hradu odmítá označení „dvojí ceny“. „Vnímáme to jako plnou cenu 2 500 jenů se slevou pro místní,“ říká. Zajímavé přitom je, od koho zaznívaly nejhlasitější stížnosti – ne od cizinců, ale od japonských turistů z jiných měst. Jejich logika je pochopitelná: hrad je národní poklad spolufinancovaný z daní všech Japonců. Proč by tedy sleva měla platit jen pro obyvatele Himedži?
Rekord za rekordem, a přesto to nestačí
Japonsko přivítalo v roce 2023 rekordních 25 milionů zahraničních návštěvníků a v roce 2024 jejich počet dále rostl. Vláda si stanovila ambiciózní cíl: 60 milionů turistů ročně do roku 2030. Jenže právě teď, kdy cestovní ruch zažívá boom, začínají některé destinace narážet na své limity.
Kjóto se stalo symbolem přelidnění. Místní se nemohou dostat do přeplněných autobusů a historické uličky čtvrti Gion jsou zahlceny turisty s fotoaparáty. Hora Fudži čelí podobným problémům. Poplatek za výstup po stezce Jošida se zdvojnásobil na 4 000 jenů, aby se omezil denní nápor návštěvníků. Kjóto navíc zavedlo novou ubytovací daň, která u luxusních pobytů může dosáhnout až 10 000 jenů na osobu a noc.
Platit víc? V Asii nic nového
Dvojí ceny nejsou japonským vynálezem. V Thajsku, Indonésii nebo Číně platí turisté více za vstupy i některé služby už desítky let. U indického Tádž Mahalu nebo kambodžského Angkor Watu jsou rozdíly ve vstupném pro místní a cizince notoricky známé – a málokoho už překvapují. Japonsko se k tomuto modelu dostává postupně a opatrně. Aby se vyhnulo nařčení z diskriminace cizinců, řada míst používá formulaci „sleva pro místní“ místo „příplatek pro turisty“. Výsledek je stejný, jen rétorika je přijatelnější.
Méně turistů, více peněz?
Slabý jen dělá z Japonska pro Evropany i Američany stále výhodnou destinaci navzdory rostoucím poplatkům. Země přitom sází na kombinaci méně přetížených lokalit, více rozptýlených turistů a vyšších příjmů z každého návštěvníka. K tomu přidává rezervační systémy, které omezují denní počet vstupů na nejpopulárnější místa. V praxi to znamená, že na horu Fudži se dnes bez předem zakoupené rezervace jednoduše nedostanete.
Dokáže Japonsko přesvědčit turisty, aby jezdili i mimo Tokio, Kjóto a horu Fudži – a platili přitom víc? Nebo se ukáže, že lidé chtějí navštěvovat právě ta místa, která jsou nejvíce přeplněná, a žádný poplatek je od toho neodradí?
Zdroj info: The Guardian
Autor: Petr Poreba
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
