Tvrdíte, že bychom měli přestat démonizovat uhlí. To zní v Evropě skoro jako hereze. Desítky let pracujeme na odchodu od uhlí…
Uhlí je čistý zdroj energie. Jeho využívání není v rozporu se zdravým životním prostředím a Spojené státy to dokazují každý den. Sice jsme jeho spotřebu snížili, ale stále ho využíváme hodně. A ještě před tímto poklesem kvalita našeho ovzduší výrazně rostla. Stačí se podívat na celou škálu sledovaných znečišťujících látek – emise ozonu, pevných částic, oxidů síry či oxidů dusíku šly dramaticky dolů, a to vše za plného využívání uhlí.
Uhlí tedy není samo o sobě špinavé. Moderní uhelná elektrárna je čistá, dokáže ze spalin odfiltrovat téměř všechny škodliviny. Ano, produkuje CO2, ale já osobně CO2 nepovažuji za znečišťující látku a vrásky mi nedělá.
Jsem pragmatik. Myslím, že všechny energetické zdroje by měly mít možnost spolu soutěžit. Pokud dokáže uhlí konkurovat na trhu, pak by tu možnost mělo mít. A ono to dokáže, protože to historicky potvrzuje.
Jak velký podíl tvoří uhlí v energetickém mixu USA?
Pohybuje se to kolem 20 procent, závisí to na ročním období. V některých měsících využíváme uhlí více, v jiných méně. Není to tak dávno, co uhlí tvořilo 40 až 50 procent.
Naši závislost jsme snížili díky břidlicovému plynu a hydraulickému štěpení (frakování). Zemní plyn se stal daleko dostupnějším. Takže za poklesem uhlí stály jednak tržní síly, ale také jeho systematická démonizace.
Dnes je v USA téměř nemožné postavit novou uhelnou elektrárnu. Stojí to mnohem více, než by muselo, protože je to svázáno nesmyslnými ekologickými regulacemi. Je to tedy kombinace politických tlaků a trhu, co vytlačilo uhlí v USA na vedlejší kolej.
A jak je to s jadernou energií? Stavíte nové elektrárny? V Evropě se k jádru opatrně vracíme, ale je to extrémně složité.
V USA lidé chtějí stavět jaderné elektrárny, ale za poslední dvě dekády jsme postavili a zprovoznili jen dva reaktory, jejichž stavba začala už před 15 lety. Teď jsme v situaci, kdy o výstavbu má zájem obrovské množství firem. Řada z nich se k tomu už smluvně zavázala, ale žádná nová elektrárna zatím nestojí. Narážíme totiž na úplně stejný problém, jaký popisujete v Evropě – šílenou byrokratickou a regulační složitost.
Prezident Trump se to snaží napravit, ale vyžaduje to ohromné úsilí. Uvidíme, jak to dopadne. Podle mě by to nemělo být tak složité. Na jaderné elektrárně není nic přirozeně nebezpečného nebo nepochopitelného. Ostatně, Spojené státy je dříve uměly stavět včas a podle rozpočtu. Zlomilo se to někdy v 70. letech.
V 60. letech to fungovalo?
V 60. letech ano. Začalo se to měnit na počátku 70. let, kdy ceny a doba výstavby prudce vyletěly nahoru. Právě tehdy totiž vstoupily v platnost klíčové ekologické regulace. Jaderná energetika začala podléhat zákonu NEPA (Národní zákon o politice životního prostředí), což vytvořilo masivní byrokratický aparát. To byl hlavní důvod zdražení v 70. letech.
A po havárii v elektrárně Three Mile Island – což byla nehoda, při které nebyl nikdo zraněn – přišla další masivní vlna zpřísnění a nárůstu nákladů.
Může současná krize v Perském zálivu a v Hormuzském průlivu vyvolat něco jako ropný šok ze 70. let, který tehdy kompletně změnil energetické trhy i přístup k energetické nezávislosti?
Myslím, že ano, ale musíme si dát pozor, abychom neopakovali stejné chyby jako v těch sedmdesátkách. Tehdy Spojené státy – a předpokládám, že i řada evropských zemí – reagovaly na ropnou krizi tím, že zavedly spoustu špatných energetických regulací, se kterými se potýkáme dodnes.
Takže ano, krize může nastartovat změnu. Doufám však, že to bude změna pozitivní – což pro mě znamená více svobodného podnikání, nikoli více státních zásahů. V 70. letech byl výsledkem pravý opak: více vládního dirigismu a regulace.
Musíme se smířit s tím, že konflikty v Íránu, válka v Sýrii nebo události jako Fukušima se prostě budou dít. Potřebujeme energetickou politiku, která je odolná a umožňuje trhům reagovat co nejefektivněji. Energetika postavená na svobodném trhu to zvládá nejlépe. Naopak politiky závislé na byrokracii a náladách politiků nás do dobré pozice nikdy nedostanou.
Co byste poradil zemím jako Česká republika? Nemáme přístup k moři ani velké přírodní zdroje, máme v podstatě jen to uhlí…
Předem říkám, že se zdráhám radit jiným zemím, protože každý stát si musí rozhodovat sám za sebe. Ale když se ptáte: plně chápu, že členství v Evropské unii pro vás znamená obrovský problém v oblasti klimatické politiky. Já osobně bych bojoval jako lev, abych tomu tlaku odolal.
Brusel podle mě není dostatečná omluva pro to, aby jakákoli země nastoupila cestu, která ji prokazatelně ekonomicky poškodí. Navíc to nemá žádný ekologický přínos. Neviděl jsem jedinou klimatickou regulaci, která by měla reálný, hmatatelný dopad na globální klima.
To, co děláte s jadernou energií, je skvělé. Plánovaná dostavba dvou nových bloků zajistí Česku obrovské množství energie na dlouhou dobu. Jádro bude pro vás klíčový pilíř. A pro svět bude nesmírně zajímavé vás sledovat – ne z nějakých geopolitických důvodů, ale čistě prakticky, jak ten projekt dopadne.
Máte tu Jihokorejce a pro ně je to druhý obří zahraniční projekt. V Česku ale budou pracovat v úplně jiném prostředí, než na jaké byli zvyklí třeba ve Spojených arabských emirátech. Tady jsou v evropském kontextu. Pokud dokážou ve spolupráci s českým průmyslem postavit tyto reaktory v rozumném čase a za rozumnou cenu, může to fatálně ovlivnit budoucnost jádra v mnoha dalších zemích. Takže v tom pokračujte.
Zároveň doporučuji neustále posilovat propojení s přátelskými zeměmi a striktně omezit závislost na těch nepřátelských. Všichni jsme viděli, k čemu to vede. Když všechno funguje, je strašně snadné kupovat levný ruský zemní plyn nebo (jako v našem případě) ruský obohacený uran. Ale jakmile se situace zvrtne, ocitnete se v hrozné pozici. Touto cestou už prostě nesmíme jít, ať už jde o Rusko, nebo o Čínu.
Když prezident Trump nastoupil do svého druhého funkčního období, oživil své slavné heslo „Drill, baby, drill“ (Těž, miláčku, těž). Co se od té doby v americké energetice reálně stalo?
Prezident vytvořil podmínky pro reálnou změnu a my ji už teď vidíme v praxi. Otázkou zůstává, jak se tuto změnu podaří udržet dlouhodobě. Tyhle věci se nedějí přes noc. Když chce soukromá firma investovat miliardy dolarů do energetického projektu, musí zvážit spoustu rizik.
Za prvé: právě jsme vyšli z éry administrativy, která chtěla fosilní průmysl doslova zlikvidovat. Bylo to jejich oficiální politické i rétorické zadání. Firmy proto logicky neinvestovaly a teď chvíli trvá, než se celý ten kolos znovu rozjede.
Za druhé: investoři mají pořád strach z toho, co přijde s další vládou. Nikdo neví, co bude za pár let. Proto je teď pro nás v oblasti politického poradenství klíčové, abychom kroky, které Trump zavedl, učinili co nejvíce trvalými a nevratnými.
Jak jsem zmínil u jádra – prezident vydal exekutivní příkazy, aby úřady kompletně přehodnotily přístup k jaderné regulaci. Teď musíme donutit úředníky a regulátory, aby tuto vizi přijali a přizpůsobili jí systém. To platí plošně pro všechno. Trump udělal kroky k odstoupení od Pařížské dohody i od klimatického panelu OSN, ale Kongres se za něj musí postavit a tu práci dokončit.
Související
Stala se jedna zajímavá věc, která dokonale ukazuje to, co zastánci bezhlavé energetické tranzice nechápou: žádný průmysl se nedá k úspěchu prostě jen udotovat. To nikdy nefunguje. Trump zrušil povinné kvóty na elektromobily a osekal jejich dotace, což levice tvrdě kritizovala s tím, že průmysl elektromobility pohřbí. Elektromobilita byla totiž závislá na tom, že stát nutil lidi ta auta kupovat a uměle jim snižoval cenu z peněz daňových poplatníků. Bez toho ten obor neměl mít budoucnost.
Ale stalo se něco báječného: na trhu s elektromobily došlo ke konsolidaci. Firmy musely začít reálně inovovat, prodlužovat výdrž baterií a konečně reagovat na skutečné potřeby zákazníků. Díky tomu, že trh přestal být chráněný dotacemi, paradoxně vznikly daleko lepší a konkurenceschopnější elektromobily. A to je přesně ten správný směr, kterým Trump americkou energetiku vede.
