Když Vladimir Putin v únoru 2022 posílal ruské tanky na Ukrajinu, slíbil svým krajanům, že to „zvládnou znovu“ – stejně jako Rudá armáda kdysi porazila nacistické Německo. Dnes, téměř čtyři roky poté, se ukazuje, že jediné, co Kreml skutečně zopakoval, je schopnost uvíznout v konfliktu, který měl trvat tři dny. Válka na Ukrajině už svou délkou překonala celou Velkou vlasteneckou válku – 1 418 dní sovětského boje proti Hitlerovi. A zatímco Sověti tehdy postupovali od Moskvy až do Berlína, Putin se může pochlubit jen úzkým klínem ukrajinského území, za který zaplatil přes milion ruských životů.
Když spojenci mizí jako dým
Mezinárodní síť spojenců, kterou Kreml pečlivě budoval, se rozpadá rychleji než ruské tanky na ukrajinském bojišti. Konec roku 2024 přinesl pád Bašára al-Asada v Sýrii, čímž Moskva přišla o klíčového partnera na Blízkém východě. V lednu 2026 následovalo zatčení venezuelského prezidenta Nicoláse Madura Spojenými státy – muže, který ještě loni v květnu poslušně pochodoval na Putinově přehlídce vítězství v Moskvě.
Ponižující bylo i americké zadržení ropného tankeru plujícího pod ruskou vlajkou. Kreml, který se rád prezentuje jako ochránce svých zájmů, tentokrát mlčel. Stejně jako mlčí k situaci v Íránu, kde režim – partner Moskvy podle strategické dohody podepsané v lednu 2025 – čelí masovým protestům. Rusko sice dodalo Teheránu obrněná vozidla Spartak a útočné vrtulníky, ale jak poznamenává expert na rusko-íránské vztahy Nikita Smagin: „Íránci nemají iluze, že pokud by situace byla skutečně kritická, Rusko by prostě ustoupilo, stejně jako v případě Asada.“
Válečná ekonomika na hraně
Zatímco Putin vyhlásil rok 2026 „rokem jednoty národů Ruska“, ekonomická realita vypadá daleko méně slavnostně. Příjmy z prodeje ropy klesly v listopadu 2025 meziročně o 27 procent. Rusko sice přešlo na válečnou ekonomiku, což mu prozatím umožňuje pokračovat v konfliktu, ale cena je vysoká. V lednu tohoto roku zůstalo 600 tisíc lidí v pohraniční oblasti Belgorod bez elektřiny po ukrajinském raketovém útoku – připomínka, že válka se vrací i na ruské území.
Evropská unie mezitím dosáhla dohody o trvalém zastavení dovozu ruského plynu a postupném ukončení dovozu ropy. Mezinárodní izolace se prohlubuje a Putinův sen o multipolárním světě, kde Rusko hraje roli globální velmoci, se mění v realitu, kde Moskva ztrácí vliv i v tradičních sférách svého působení.
Propaganda versus realita
Kremelská propaganda se snaží zachránit, co se dá. Komentátoři argumentují, že americké jednání ve Venezuele či vůči íránskému režimu ukazuje, že Rusko mělo pravdu, když napadlo Ukrajinu. Průzkumy Levadova centra přitom ukazují, že nad 70 procent Rusů podporuje „speciální vojenskou operaci“, přičemž 40 procent ji rozhodně podporuje. Přesto se v ruském informačním prostoru objevují i kritičtější hlasy.
Bývalý ruský diplomat Boris Bondarev to vidí jasněji: „Ani Venezuela, ani Írán nejsou součástí žádného ruského impéria. Po invazi na Ukrajinu bylo pro Rusko důležité ukázat, že není samo, ale to je propaganda.“ Aliance inspirovaná Moskvou byla vždy do značné míry fikcí.
Putin sám k událostem ve Venezuele ani Íránu zatím nepromluvil – věrný své zvyklosti nechat podřízené mluvit o špatných zprávách. Kreml ale podle Bondareva vnímá americké kroky jako pokus zatlačit Rusko do kouta. A ponížený medvěd je nebezpečný. Moskva bude hledat způsoby, jak ukázat svou sílu – především na Ukrajině, jak naznačuje nedávné vypálení hypersonické rakety Orešnik.
Putinův velmocenský projekt možná čelí konci jedné éry, ale to neznamená, že Kreml kapituluje. Spíš naopak – slabost může vést k ještě zoufalejším pokusům prokázat sílu. Jak dlouho vydrží Rusko platit cenu za Putinův sen o impériu?
Zdroj info: politico.eu
Autor: Marek Hájek
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
