Sedmnáct let po pádu Lehman Brothers hlásí české banky rekordní zisky a kapitálové polštáře. Přesto je důvěra křehčí než kdy předtím. Jak je možné, že čísla říkají jedno a lidé cítí něco úplně jiného?
Stíny minulosti stále doléhají
Když v září 2008 zkrachovala investiční banka Lehman Brothers, svět se propadl do nejhlubší finanční krize od třicátých let. Americký trh s rizikovými hypotékami se zhroutil jako domeček z karet a vlna nedůvěry se přelila přes Atlantik i k nám. Pro starší generaci Čechů to přitom nebyla první lekce – ta přišla už v devadesátých letech, kdy zkrachovaly desítky domácích bank a s nimi i úspory tisíců lidí.
Dnes, téměř dvě dekády po globální krizi, se bankovní sektor ocitá na křižovatce. Technologie letí kupředu, ale s nimi rostou i hrozby. Lidé se bojí, že jejich úspory mohou zmizet jedním kliknutím – nebo naopak že k nim nebudou mít přístup, když systémy selžou.
Paradox českého bankovnictví
Přitom objektivní data vykreslují docela jiný obrázek. Český bankovní sektor je na konci roku 2025 hodnocen jako stabilní a odolný. Celkový kapitálový poměr bank dosáhl v polovině roku hodnoty 23 procent. Před patnácti lety by nám to nikdo nevěřil. Podíl nevýkonných úvěrů zůstává na nízké úrovni a domácí banky by se díky své robustní ziskovosti vyrovnaly i s vysokými úvěrovými ztrátami.
Česká národní banka si užívá důvěry téměř tří čtvrtin obyvatel – konkrétně 73 až 76 procent. To je historicky vysoká úroveň. A když se podíváme na žebříček nejoblíbenějších firem v Česku podle průzkumu KPMG z prosince 2024, najdeme na prvních třech místech Air Bank, Českou spořitelnu a Fio banku. Jak je možné, že banky patří mezi nejoblíbenější firmy, a přitom mluvíme o nedůvěře?
Když čísla nestačí
Protože důvěra není tabulka v Excelu. Je to něco, co cítíte – nebo necítíte. Je to emoce, pocit, vzpomínka. Stabilní ekonomické prostředí s očekávaným růstem HDP kolem dvou procent v roce 2026 a inflací blízko cíle centrální banky vytváří příznivé podmínky. Jenže lidé si pamatují, jak rychle se může vše změnit.
Důvěra roste, ale ne všude stejně. Záleží, kde žijete a kolik vám je let. Mladší generace, která vyrostla s digitálními technologiemi, má jiné obavy než ti, kdo zažili devadesátá léta. Zatímco starší se bojí opakování minulosti, mladší se obávají kybernetických útoků a zneužití dat.
Co z toho plyne?
Tato ambivalence se promítá i do chování spotřebitelů a investorů. Vidíme rostoucí zájem o alternativní formy investování – kryptoměny, peer-to-peer půjčky, robo-advisors. Zároveň zůstává konzervativní přístup k úsporám, kdy lidé raději drží peníze na spořicích účtech s minimálním výnosem, než aby riskovali.
Banky dělají, co můžou – lepší aplikace, víc zabezpečení, osobnější přístup. Jenže pořád to někomu nestačí. Možná je čas přiznat si, že důvěra v banky nikdy nebude taková jako dřív. Svět se změnil, technologie se zrychlily a s nimi i rizika.
Zdroj info: cnb.cz, KPMG průzkum nejoblíbenějších firem (2024), ČBA, Deloitte, EY
Autor: Petr Poreba
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
