Klesající proočkovanost dětí v Česku ohrožuje veřejné zdraví. Podle dat Národního zdravotnického informačního systému (NZIS) dosahuje u spalniček méně než 88 %, což je daleko pod bezpečnou hranicí. Stojí za tím strach, nedůvěra, nebo dezinformace šířené na sociálních sítích?
Když jsme jako společnost slavili vymýcení spalniček nebo dětské obrny, zdálo se, že tyto nemoci patří do učebnic historie. Dnes však stojíme před znepokojivým trendem – neočkováním dětí. Proč se rodiče odvracejí od vakcín, které zachránily miliony životů? A můžeme za to vinit dezinformace, nebo je problém hlubší?
Kde se vzal odpor k vakcínám?
Trend neočkování není novinkou 21. století. Už v 19. století, když byly zavedeny první vakcíny, se ozývaly hlasy odporu – ať už kvůli obavám z bezpečnosti, nebo z touhy bránit osobní svobodu. V Česku jsme po roce 1989 zažili několik vln odmítání očkování, ale skutečný zlom přišel s pandemií covidu-19. Ta jako by otevřela Pandořinu skříňku nedůvěry v instituce a medicínu obecně. Mladší generace rodičů, často zahlcené informacemi z internetu, začaly zpochybňovat i to, co bylo dříve samozřejmostí – povinné očkování dětí proti nemocem jako spalničky či záškrt.
Čísla, která varují: Jsme na hraně kolektivní imunity
Podívejme se na fakta. Podle údajů z Národního zdravotnického informačního systému (NZIS) klesla proočkovanost dětí proti spalničkám u ročníků narozených v roce 2020 na méně než 88 % ve věku 2 let. Světová zdravotnická organizace (WHO) přitom doporučuje minimálně 95 %, aby byla zajištěna kolektivní imunita – tedy stav, kdy je chráněna i ta menšina, která očkována být nemůže. V praxi to znamená, že přes 14 000 dětí v Česku nebylo včas očkováno proti spalničkám, což zvyšuje riziko návratu nemocí, které jsme považovali za minulost. A ano, už teď vidíme důsledky – v roce 2024 bylo po letech zaznamenáno i úmrtí na záškrt.
Zajímavé je, že radikálních odpůrců očkování není mnoho. Podle průzkumů Národní asociace pacientských organizací (NAPO) tvoří jen 2-3 % rodičů. Mnohem větší skupinu však představují tzv. váhaví rodiče, kteří očkování odkládají nebo hledají alternativní schémata. Proč? Odpověď často leží na sociálních sítích.
Dezinformace jako tichý zabiják důvěry
Bohužel, mýty o očkování – například že způsobuje autismus nebo obsahuje toxické látky – se šíří rychleji než vědecké studie. Jak uvádí Česká vakcinologická společnost (ČVS) či Státní zdravotní ústav (SZÚ), dezinformace jsou klíčovým faktorem narušujícím důvěru v bezpečnost vakcín. A není to jen o jednotlivcích. Celé skupiny na sociálních sítích, často podporované antivakcinačními iniciativami, systematicky šíří strach a pochybnosti.
K tomu se přidává další problém – nedostatečná komunikace ze strany zdravotnických institucí. Když rodiče hledají odpovědi na své otázky, často narazí na složité odborné texty nebo naopak na příliš zjednodušující kampaň, která působí nedůvěryhodně. A tak se obracejí tam, kde je někdo poslouchá – na internetové fórum nebo do facebookové skupiny.
Co na to zákon? Povinnost versus svoboda
V Česku je očkování dětí povinné proti devíti nemocem, včetně spalniček, záškrtu či dětské obrny. Pokud rodiče tuto povinnost nesplní, hrozí jim pokuta až 10 000 korun nebo nepřijetí dítěte do školky. Jenže tady narážíme na dilema. Skupiny jako iniciativa Rozalio argumentují, že povinnost narušuje svobodu rozhodování. „Proč bych měl být trestán za to, že chci chránit své dítě před něčím, čemu nevěřím?“ ptají se. A některé nálezy Ústavního soudu jim dávají za pravdu, když mluví o možnosti světské výhrady svědomí.
Na druhé straně stojí Ministerstvo zdravotnictví a SZÚ, kteří zdůrazňují, že očkování není jen o jednotlivci, ale o celé společnosti. Pokles proočkovanosti ohrožuje zranitelné skupiny – třeba děti, které vakcínu ze zdravotních důvodů dostat nemohou. A ekonomické dopady? Náklady na léčbu nemocí, kterým lze předejít očkováním, mohou podle odhadů dosahovat desítek miliard korun ročně.
Pokud trend nedůvěry a odkládání očkování bude pokračovat, můžeme čelit větším epidemiím – nejen v Česku, ale i v celé Evropě. Ministerstvo zdravotnictví však nezahálí a připravuje novou národní očkovací strategii na období 2025–2029. Jejím cílem je nejen zvýšit proočkovanost, ale hlavně zlepšit komunikaci s veřejností. Možná nás čekají i nové legislativní úpravy – třeba zpřísnění sankcí, ale i větší motivace rodičů prostřednictvím osvěty.
Očkování je bezpochyby jedním z největších úspěchů medicíny, ale zároveň musíme respektovat obavy rodičů. Lepší informovanost, otevřený dialog a cílené kampaně by mohly být klíčem. Protože pokud něco opravdu nechceme, tak je to návrat nemocí, které jsme už jednou porazili.
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Autor: Marek Hájek
Zdroj info: NZIS, SocialniPolitika.eu., Průzkumy NAPO, SZÚ, ČVS
<
