Centrální banky po celém světě se aktivně zabývají možností plně digitalizovat národní měny a postupně zcela nahradit papírové peníze. Rok 2024 by měl být v těchto snahách rokem přelomovým – ukáže se, zda uspěly testovací a přípravné projekty a zda je možné na virtuální měnu přejít plošně.
Čína patří mezi průkopníky těchto snah – tři roky testuje digitální jüan a letos v listopadu ho prvně využila v mezinárodním obchodu s ropou. Lze to rozhodně vnímat symbolicky. Nejaktivnější ve snahách nahradit papírové peníze je totiž stát, na jehož území původně vznikly.
V příštím roce bude papírovým penězům přesně tisíc let, a ačkoli patrně vykročí i do svého druhého milénia, podle současného světového vývoje to vypadá, že jsou na vymření.
Soupeření dynastií utnuli nájezdníci
První papírové peníze známé jako jiaozi se objevily v období vlády dynastie Sung. Vyvinuly se ze soukromých směnek vydávaných obchodními společnostmi. Obliba těchto poukázek obvykle vytvořených metodou dřevorytu byla mezi obchodníky tak veliká, že některé provinciální vlády je uznaly za oficiální platidlo.
Směnky obíhaly po Číně několik desítek let, avšak k transformaci na oficiální státní platidlo došlo až v první čtvrtině 11. století. Kvůli zvyšující se inflaci a častým krachům obchodních společností převzala odpovědnost za jiaozi centrální moc, zakázala soukromé emise a v roce 1024 vydala první státní bankovky. Postupně se objevovaly v několika nominálních hodnotách a byly opatřeny razítky ověřujícími jejich pravost.
Členové dynastie Sung ovšem vesměs nebyli v záležitostech bankovnictví o nic prozíravější než soukromí obchodníci. V důsledku excesivního vydávání a nedostatečného krytí bankovek se významně roztočila kola inflace. Snahy odvrátit vzniklé nebezpečí pomocí státních intervencí v jednotlivých provinciích a zavádění nových papírových peněz nahrazujících jiaozi ztroskotaly.
Vinu na těchto problémech měla i konkurenční říše Ťin (zejména současné Mandžusko a později severní Čína), která nejprve jiaozi i nástupnické měny masivně poptávala a následně vracela do oběhu na území dynastie Sung poté, co začala emitovat vlastní papírové peníze zvané jiaochao, vyráběné z kůry morušovníku. Ovšem i v této říši nové peníze záhy způsobily hyperinflaci.
Ekonomické a další vnitřní problémy obě říše oslabily natolik, že ve 13. století padly za oběť mongolským nájezdníkům. Ti institut papírového platidla následně převzali. Díky Mongolům se koncept dostal do Evropy. Na svých cestách po územích ovládaných chánem Kublajem se s papírovými penězi krytými nejprve hedvábím a posléze stříbrem seznámil italský cestovatel Marco Polo a jejich emisi a oběh detailně popsal ve svých zápiscích.
Vzestup a pád vizionářského bankéře
Navzdory záznamům v denících mořeplavce nechala Evropa papírové peníze bez povšimnutí dalších několik stovek let. Některé italské banky, ale i rytířské řády sice znaly a využívaly koncept směnek a jiných papírových dobrozdání, avšak skutečné bankovky vydávané se státní podporou se objevily až v 17. století ve Švédsku.
U jejich zrodu stál Johan Palmstruch, obchodník a bankéř německého původu, který se narodil na území dnešního Lotyšska jako Johan Wittmacher. Již v mládí získal pověst nápaditého, leč nezodpovědného muže. V Nizozemsku, kde působil, byl dokonce odsouzen a uvězněn poté, co se věřitelé údajně obrátili na státní orgány kvůli jeho nesolventnosti a v obavách, že dlužník uteče.
Po propuštění Wittmacher odcestoval do Švédska, kde své služby nabídl králi Karlu X. Gustavovi. Ambiciózní bankéř přesvědčoval panovníka, že zmodernizuje švédské finančnictví výměnou za povolení vybudovat vlastní banku zaštítěnou panovnickou korunou. Jeho návrhy král opakovaně odmítal a svolil teprve ve chvíli, kdy mu neodbytný muž slíbil, že polovina zisku připadne státu.
Instituce nazvaná Stockholms Banco začala vyvíjet činnost v roce 1657 a oligarchova hvězda stoupala. Nejenže se stal vlastníkem a generálním ředitelem nového finančního domu, za své zásluhy byl povýšen do šlechtického stavu a spolu s titulem přijal i nové jméno Palmstruch.
O několik let později začal uskutečňovat svou vizi. Banka začala emitovat dobropisy, které dokládaly, že jejich držitel u ní uložil určitou sumu tehdejších švédských masivních měděných mincí. Každý dobropis byl vystaven na předtištěném formuláři a opatřen vodoznakem banky, nesl vyčíslení své nominální hodnoty. Naopak chyběly údaje o vkladateli a výši jeho vkladu. Vynález se brzy stal hitem a dobropisy začaly plnit funkci klasických bankovek.
Bankéřův raketový vzestup se však změnil ve strmý pád. Palmstruch udělal učebnicovou chybu. Ve snaze získat čas na překonání dílčí krize začal vydávat velké množství nových dobropisů, které již nebyly kryté depozity klientů. Tato praxe vyvolala ve Švédsku inflační vlnu, která v roce 1668 banku smetla.
Sám Palmstruch byl obviněn z nezodpovědného, až podvodného vedení účtů, které Švédsko téměř přivedlo ke státnímu krachu. Vládní orgány, které bankéře dříve vehementně podporovaly, mu udělily exemplární trest. Byl zbaven bankovních privilegií i šlechtického titulu a odsouzen k trestu smrti či věčnému vyhnanství ze země. Tento trest byl následně zmírněn na odnětí svobody. Palmstruch svou banku nakonec přežil o pouhé tři roky, zemřel v roce 1671.
Bankocetle ve stínu válek a krachu
První papírové peníze používané na území dnešní České republiky stihl podobný osud jako jejich švédské předchůdkyně. Takzvané bankocetle (název byl odvozen od německého nápisu Wiener‑Stadt‑Banco‑Zettel na poukázkách Vídeňské městské banky) nebyly klasickými bankovkami, nýbrž státovkami – cennými papíry s pevným kurzem vydávanými přímo státem a vyjadřujícími jeho dluh.
Tyto papírové peníze chráněné vodoznakem byly prvně emitovány za vlády Marie Terezie v roce 1762 a měly sloužit k pokrytí rostoucích státních výdajů souvisejících se sedmiletou válkou. První emise bankocetlí neměly ambici nahradit mince, u nichž byl stále vyžadován určitý podíl nedostatkových cenných kovů. A soukromí obchodníci původně neměli povinnost papírové platidlo přijímat.
Státovky provázela nedůvěra obyvatel, a tak rakouské císařství stanovilo, že některé transakce, v nichž bylo jednou ze stran, musely být provedeny s pomocí bankocetlí.
V oběhu zůstaly i po skončení sedmileté války. Rostoucí státní výdaje zvyšovaly i jejich počet a ke kulminaci došlo na začátku 19. století v období válek napoleonských. Rostoucí objem cennými kovy nekrytých státovek vyvolal inflační krizi a rozvoj alternativních platebních prostředků. Složitou situaci se císař František I. spolu s prezidentem dvorské komory hrabětem Wallisem nejprve snažil řešit císařským patentem (1810), který usiloval o snížení objemu bankocetlí v oběhu pomocí nabídky výměny za státní směnky. Nedůvěra obyvatelstva však již byla natolik silná, že tento pokus zcela ztroskotal a o rok později bylo císařství nuceno vyhlásit národní bankrot.
Osud bankocetlí a jejich vlastníků nebyl o nic radostnější. V souvislosti s bankrotem byl vydán další patent, který umožňoval jejich výměnu za nové platidlo v podobě směnných listů. Při transakci však byla započítávána pouhá pětina jejich nominální hodnoty. Zároveň bylo patentem stanoveno, že platnost bankocetlí končí rokem 1812, výměna tedy probíhala na bázi nutnosti, nikoliv dobrovolnosti.
