Lidský život se prodlužuje, populace stárne, ovšem pro firmy i politiky zůstávají senioři na druhé koleji. Přitom už dávno neplatí, že starší člověk má obvykle prázdnou peněženku. Takzvaná stříbrná ekonomika, tedy byznys zaměřený na lidi starší šedesáti let, je příležitost, která firmám protéká mezi prsty.
Podle analýzy banky Credit Suisse jsou senioři nejrychleji rostoucí věkovou skupinou na světě a zároveň se rychlejším tempem zvyšují jejich příjmy a kupní síla, zvláště v ekonomicky vyspělejších zemích. Senioři nad 65 let v západních státech nebo Japonsku utrácí zhruba o 15 procent víc než věková skupina 25 až 64 let.
Jak dodává David Antoš, odborník na maloobchod z poradenské společnosti Boston Consulting Group, podobný vývoj se odehrává i v Česku. Podle něj je ekonomický potenciál starších lidí mnohem vyšší, než se jim obvykle přisuzuje. Vyplývá to i z dat statistického úřadu. Část starších důchodců, kteří žijí sami, sice těžko vychází se svým příjmem. Jinak je ale podíl seniorů žijících ve vícečetných domácnostech a zároveň ohrožených příjmovou chudobou asi třikrát nižší než republikový průměr.
„Především šedesátníci jsou v Česku trochu stranou zájmu, přestože jde o lidi, kteří se už mnohdy zvládli ekonomicky zajistit a teď mají čas a chuť své peníze utrácet,“ říká Antoš. Zároveň bývají loajálnějšími zákazníky. Podle analýzy BCG senior u firmy, kterou si vybere pro nákup zboží či služby, utratí i čtyřikrát víc než mladší zákazníci, přesto firmy starší lidi přehlížejí, protože nechápou, jakou proměnu trhu způsobily demografické a ekonomické faktory.
Podle Lucie Vidovićové z Centra pro výzkum stárnutí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity by se Češi měli oprostit od představy, že stáří rovná se chudoba. „Zatím si toho všimli hlavně takzvaní šmejdi,“ říká. To jsou prodejci, kteří se snaží s pomocí manipulace a často nezákonných praktik vylákat ze seniorů peníze za nekvalitní a předražené zboží.
„Stále tu chybí firmy, které by jednaly se starším člověkem jako s běžným zákazníkem. Senioři nám popisují, že když vstoupí do obchodu, často jim obsluha řekne, že tam pro ně nic nemají, protože je na ně všechno drahé. Starší člověk ale může mít naspořeno nebo stále velice dobře vydělávat,“ dodává Vidovićová.
Nejrychleji přibývají nejstarší
Přitom v české populaci se bude, podobně jako ve většině světa, díky lepší zdravotní péči, novým lékům nebo vyšším hygienickým standardům podíl seniorů zvyšovat i nadále. Zatímco nejpočetnější věkovou skupinou byli v roce 2000 dvacátníci, nyní jsou to čtyřicátníci a v roce 2050 to budou podle prognózy statistického úřadu sedmdesátníci. V té době bude v Česku dvakrát více lidí starších 65 let než na začátku století a budou tvořit skoro třetinu populace.
Nejrychleji budou přibývat ti nejstarší. V roce 2035 bude v Česku skoro dvakrát více lidí přes 80 let než nyní. To může způsobit státu velké obtíže v oblasti sociálních služeb, zdravotnictví nebo bydlení. A zároveň to může být příležitost pro firmy, které už nyní například v sociální péči o starší lidi stále více nahrazují pomalu reagující stát.
Již dnes totiž chybí domovy pro seniory a hlavně takzvané domovy se zvláštním režimem, v nichž žijí lidé s různými formami demence, které postihují hlavně seniory. Jde zejména o Alzheimerovu chorobu, kterou loni trpělo podle České alzheimerovské společnosti 165 tisíc lidí a v roce 2050 už to bude 280 tisíc lidí.
Kapacity domovů pečujících o seniory ale zdaleka neodpovídají poptávce. Podle dat ministerstva práce a sociálních věcí se počet lůžek v těchto zařízeních za posledních 10 let snížil o čtyři procenta na necelých 34 tisíc a v domovech se zvláštním režimem se zvýšil více než dvojnásobně asi na 25 tisíc.
Podle Jiřího Horeckého, prezidenta Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR, v Česku nyní chybí 10 až 12 tisíc lůžek pro lidi, kteří by potřebovali rychle nastoupit do sociálního zařízení, protože se o ně nemá kdo postarat. To je vysoké číslo, zvlášť s přihlédnutím k faktu, že o většinu starých lidí pečují příbuzní nebo jsou v nemocnicích následné péče a dalších zdravotnických zařízeních, přičemž řada z nich by měla pobývat právě v seniorských centrech.
Podle tři roky staré analýzy poradenské firmy EY bude kvůli nárůstu seniorské populace do roku 2050 potřeba vytvořit 28 tisíc nových lůžek jen proto, aby se udrželo současné pokrytí příslušnými službami. To je však, jak bylo řečeno, nedostatečné, takže by objem kapacit měl růst rychleji. V posledních letech přitom přidávají nová lůžka zejména v domovech pro lidi s demencí hlavně firmy.
Nejistý byznys
Největším investorem v oblasti domovů se zvláštním režimem je s 3200 lůžky Alzheimer Home, který patří do skupiny Penta Hospitals. Ta předloni spolkla další velkou síť Alzheimercentrum, jež spadala pod finanční a energetickou skupinu Creditas Pavla Hubáčka. Většina zařízení celé sítě je nyní obsazena.
„Obecně je na trhu kapacit nedostatek a do budoucna se tento problém bude vzhledem k demografickým trendům výrazně zhoršovat. Jen v domovech se zvláštním režimem bude podle našich analýz třeba vybudovat v následujících 30 letech více než 70 tisíc nových lůžek,“ říká Vladislav Podracký, mluvčí Penta Hospitals. Ta ke svým 34 seniorským zařízením přidá letos další na Plzeňsku a příští rok by měla přibýt ještě dvě.
Firma provozuje také osm nemocnic, mezi které patří i léčebna dlouhodobě nemocných v Praze. Ta se přemístí do nově vznikajícího polyfunkčního Centra následné péče, jež bude zahrnovat i domov se zvláštním režimem nebo zdravotní ambulance.
Dvojkou na trhu je rakouská firma SeneCura, která patří pod francouzskou skupinu Orpea. V Česku provozuje 17 center se 2400 lůžky, v nichž jsou domovy pro seniory i domovy se zvláštním režimem určené pro osoby s demencí. Také většina zařízení SeneCury je podle provozní ředitelky Věry Husákové plná a na nástup se čeká obvykle pár měsíců. SeneCura nyní také rozjíždí rehabilitační služby a zároveň plánuje další seniorské domy.
Výstavba nových zařízení pro staré lidi ale vzhledem k rostoucí poptávce nejspíš nebude v Česku stačit. „Kapacity jsou už teď nedostatečné a na jejich zvyšování nejsme připraveni a neexistuje ani nějaký plán, podle kterého bychom se připravovali,“ tvrdí Horecký. Strategické dokumenty podle něj sice existují, ale spíš jen na papíře, než že by se reálně něco měnilo.
Nové domovy pro seniory a lidi s demencí staví soukromé firmy hlavně ve městech, kde se koncentruje bohatší obyvatelstvo a kde podniky cítí alespoň nějakou jistotu, že se investice vrátí a bude vydělávat. Jedním z důvodů, proč jich do odvětví nejde víc, je totiž legislativa týkající se financování těchto seniorských zařízení.
Měsíční náklady na ubytování a péči o jednoho člověka se pohybují kolem 40 až 60 tisíc korun. Seniorské domovy se financují z několika zdrojů. Část proplácí zdravotní pojišťovny. Senior může ze zákona zaplatit maximálně necelých 16 tisíc korun za ubytování a stravu, přičemž mu musí zůstat z důchodu alespoň 15 procent. Má také podle stupně své soběstačnosti nárok na příspěvek na péči, který se pohybuje od 880 do 19 200 korun měsíčně. Ten připadne provozovateli seniorského domova. A dalším zdrojem financování péče jsou dotace.
Na ty si ale sáhnou jen zařízení zařazená do takzvaných krajských sítí. Dotace se ovšem mění a nejsou nárokové. Provozovatel tedy neví, kolik další rok z tohoto zdroje dostane. Navíc seniorské domovy mimo krajské sítě, kterých je asi 40 procent, dotace nedostanou a ani od klientů si nesmí vzít víc, než je zmíněná hranice. Podle Horeckého tak vzniká rozdíl mezi náklady a příjmy v hodnotě zhruba 10 až 20 tisíc korun. Ten soukromí provozovatelé vybírají jako poplatek za nadstandardní služby nebo jako dary. Tím fakticky obcházejí systém.
„Kdybych neměla rodinu a chtěla bych sama zaplatit třeba 50 tisíc, není to možné. Klient se nemůže rozhodovat, co udělá. Systém si žádá nějakou větší změnu,“ myslí si Husáková. Ministerstvo práce podle Jaroslavy Sladké z oddělení komunikace ví o „neutěšené situaci“ v oblasti sociálních služeb, a proto připravuje novelu zákona. Podle Horeckého by se mělo mezi legislativními změnami objevit i právo provozovatele seniorského domu, který nedostává dotace, stanovit si výši plateb za své služby.
Podle Vidovićové z Centra pro výzkum stárnutí ale pro stát stále není reakce na demografické změny a příprava na další stárnutí společnosti prioritou. „Už dneska tak víme, že to nepůjde bez domácí péče, protože tolik potřebných postelí nikdy nikdo nepostaví,“ dodává socioložka.
Kompletní článek si můžete přečíst v aktuálním vydání týdeníku Ekonom.
