Ukazuje se, že obchod v jakékoli podobě zahrnuje takříkajíc dvojitou vděčnost. Od doby, kdy David Ricardo představil myšlenku komparativních výhod, je to stále jasnější.
Zjednodušeně řečeno – v situacích, kdy má jedna ze zúčastněných obchodních stran (absolutní) výhodu ve výrobě obchodovaného zboží, by měly obě strany vyrábět to, v čem jsou lepší, a dále mezi sebou obchodovat. Tímto způsobem budou obě strany profitovat, a to více, než kdyby k obchodu nikdy nedošlo – což je zdánlivě poměrně snadno pochopitelné, ale paradoxně něco, co dnešní politici zřejmě nedokážou (nebo z nějakého důvodu nechtějí) pochopit.
Až příliš dlouho byl mezi obyvatelstvem, intelektuály i těmi, kdo byli u moci, rozšířen omyl o pevném koláči – přesvědčení, že bohatství tohoto světa je konečné a jediným způsobem, jak zbohatnout, je ukrást bohatství jiných lidí. Když byly války o zdroje příliš nákladné, společnost (nechápajíc, že nejvyšším zdrojem je lidská mysl) se vrátila ke starým dobrým obchodním válkám z dob merkantilismu.
Něco se změnilo po druhé světové válce, kdy se Japonsko vydalo jinou cestou. Právě díky ekonomické liberalizaci a nástupu obchodu se z tehdy zdevastované země bez železných zdrojů stal lídr v oblasti elektrických přístrojů, elektroniky, výroby oceli a šampión v automobilovém průmyslu. Tento rychlý růst umožnil Japonsku do roku 1968 předstihnout více než dvakrát větší Sovětský svaz, který měl dostatek zdrojů, a stát se tak druhou největší ekonomikou na světě – tento titul si udrželo více než čtyři desetiletí.
Asijští tygři je následovali a v praxi ukázali, jak důležitý je obchod, a dokázali, že japonský zázrak nebyl jednorázovou náhodou. Časem zemřel Mao Ce-tung a Čína začala liberalizovat svou ekonomiku a otevírat se světu, což vyvedlo miliony lidí z chudoby. Krátce poté padla Berlínská zeď, což pro miliony lidí, kteří předtím uvízli za „železnou oponou“, znamenalo první globalizaci. O třicet let později jsou obrázky Rusů, kteří poprvé okusili svobodu, když se poprvé otevřely obchody společností jako McDonald ‘s, stejně důležité a vzrušující jako kdykoli předtím.
V roce 1999, tedy několik let předtím, než se globalizace stala populárním strašákem, ji Bernie Sanders považoval za hnací sílu nerovnosti v bohatství jednotlivých zemí a prohlásil, že „globalizace přispěla k obrovskému nárůstu koncentrace bohatství ve světě a ve skutečnosti ke zbídačení nejchudších lidí na světě“.
Pro Donalda Trumpa bylo zatracování globalizace klíčovým bodem na cestě k prezidentskému úřadu. V kampani jste od něj mohli slyšet, že „globalismus připravil naše komunity o tolik pracovních míst a naši zemi o tolik bohatství“, díky čemuž „finanční elita, která přispívá politikům, velmi, velmi zbohatla“, což mělo za následek, že „miliony našich pracovníků nemají nic než chudobu a bolest v srdci“. Při svém projevu v OSN sdělil světu, že „budoucnost nepatří globalistům“, neboť „odmítáme ideologii globalismu“ ve prospěch „ideologie vlastenectví“.
Co však představuje globalizace, když ne důkaz, že slovy Adama Smithe „sklon k přepravě, směně a výměně“ je tím, co dává vzniknout dělbě práce a následně globální prosperitě? Navzdory překážkám, jako byla studená válka, globální obchod po druhé světové válce pozoruhodně vzkvétal – a s obchodem přicházelo know-how, přímé zahraniční investice, inovace.
Ačkoli je vztah mezi obchodem a růstem podivuhodný, nevykresluje to celý obraz. Rozvojové země po cestě importovaly nezbytné instituce, kterým vděčí za svůj velký úspěch. Jak ukazuje index ekonomické svobody Heritage Foundation, instituce jako vlastnická práva, konkurenční a otevřené trhy a právní stát (abychom jmenovali alespoň některé) jsou součástí „stroje na prosperitu“.
Ale i když správný soubor institucí umožňuje výrobním faktorům kouzlit, není vzhledem k jejich klesajícím mezním výnosům možný nekonečný hospodářský růst. Zásoba kapitálu, stejně jako lidský kapitál, se znehodnocuje a musí se doplňovat. Mezitím se toho dá na jednom pozemku udělat tolik. Právě technologiím vděčíme za možnost nekonečného růstu (míry).
S globalizací trhu se technologie snáze přenášejí přes hranice. To vedlo k tomu, že chudší národy mezi vyspělými rostou rychleji a přibližují se k vrcholu, a po celou dobu se do „klubu vyspělých“ přidávají noví členové.
Je nad slunce jasné, že globalizace je těžko kontrolovatelná. Tato touha po kontrole však přináší více problémů, než kolik jich údajně řeší. Místo abychom tiskli peníze jako šílení s touhou pokrýt bezprecedentní výdaje na to, co nemáme (USA, Velká Británie), měli bychom zrušit zátěž trhu a umožnit opětovný rozkvět volného obchodu. Když ne kvůli něčemu jinému, tak prostě proto, že neznáme lepší cestu k prosperitě.
FILIP BLAHA, analytik CETA
Foto: Pixabay
Zdroj: CETA
<
