Snaha současné vlády o konsolidaci veřejných financí a zejména státního rozpočtu pracuje s pojmy, kterým se většinou nerozumí úplně přesně. Na jedné straně jsou spousty přesvědčivých argumentů o tom, že očekávané příjmy rozpočtu nebudou tak vysoké, jak vláda předpokládá, úspory nebudou tak významné a schodek nebude tak nízký. Na druhé straně je pevný hlas vlády, která tyto obavy nepřipouští a svůj optimismus předkládá jako zcela realistický.
Na straně úspor budí největší pochybnosti snižování dotací. Rozumí se tím určitá částka (kolem 50 miliard), kterou vláda prostě nevyplatí a tedy ušetří. Zatím není jasné kde a není tedy možné se o tom dohadovat. Jedno je ale jisté: budou to peníze, které měly putovat do firem a které v těch firmách budou tedy chybět. Někteří příjemci dotací se na to připraví lépe, jiní hůř. V ideálním případě to sníží zisky firem a sníží to tedy i odvody daní. Kdyby celých 50 miliard pouze vypadlo z příjmů a snížilo bez vedlejších účinků jen zisky firem, tak přijde stát o cca 10 miliard. Vedlejší účinky ale budou: některým firmám se sníží konkurenceschopnost (např. v zemědělství a potravinářství), někde to povede ke zrušení výroby včetně pracovních míst a někde i k ukončení činnosti. Když se škrtne dotace na školku, nejspíš se nebude stavět, stavební firma přijde o zakázku a jinou možná nenajde. Nenakoupí materiál, nenajme zedníky.
Podobné vazby fungují ve státním rozpočtu i kolem DPH, která má vliv na cenu a tedy i na poptávku. Cokoliv, co se zdraží, se bude prodávat méně. Firmy přicházejí o odbyt, lidé o práci a stát o daně (z příjmů firem i zaměstnanců). Vůbec největší vliv na všechny ukazatele má samozřejmě inflace. Nezřetelněji ji vnímáme jako zdražování zboží a služeb. Za stejné věci platíme víc, nominální hodnota zboží stoupá a tím pádem stoupá i nominální HDP a velmi silně z toho těží i příjmy státu, protože stále stejná sazba DPH (21 %) se počítá z vyšší ceny a je to tedy víc peněz. Inflace bere všechno, je to „nejžravější“ daň ze všech.
S rostoucími cenami stoupají i zisky firem, protože jejich náklady rostou pomaleji – zejména růst mezd je zatím stále pomalejší než růst cen, měřený mírou inflace. Stoupají také výnosy na finančních trzích, zejména ty, které se odvíjejí od úrokových sazeb centrální banky. Kdo má možnost si dnes uložit v bance 10 milionů na spořící účet, dostává ze svých peněz formou úroků hrubou průměrnou mzdu (něco kolem 42 tisíc čistého měsíčně). Dluhy vznikají z půjček a půjčky vynášejí úroky. Jedná se pořád o tytéž peníze, jen s tím rozdílem, že dlužníci platí, věřitelé inkasují a banky to za rostoucí úplatu zprostředkují.
Důležitou skutečností přitom je, že velká část rostoucích zisků a výnosů putuje (po zdanění) do zahraničí. Jsou to miliardy dividend a výnosů z půjček. Podle dostupných údajů za loňský rok to bylo téměř 300 miliard korun na dividendách (výnosy z akcií) a skoro 14 miliard na úrocích z půjček. Je to opravdu hodně, ale je třeba si připomenout, že zahraniční investoři pomohli české ekonomice v období transformace, že přinesli zásadní posun v technologické úrovni naší ekonomiky i v kvalifikaci lidí. Uvedená čísla by tedy neměla probouzet závist a zášť, spíš akcelerovat a motivovat k dalšímu zvyšování naší vlastní produktivity. Život „ve službách“ zahraničního kapitálu je pohodlný, ale také dost drahý.
Pojďme ale zpátky ke státnímu rozpočtu. Vysoká inflace opticky řeší mnoho problémů: roste nominální HDP, se kterým se poměřuje jak celkové zadlužení státu, tak dluhová služba (splátky půjček a úroků z nich) i rozpočtový schodek. Tato souvislost se v diskusích moc neobjevuje, byť má (a nejspíš bude mít) velkou politickou hodnotu a asi je i zdrojem onoho vládního optimismu.
Když se ale na situaci podíváte realisticky, tak se sice vylepší čísla, ale fakticky se toho moc nezmění: stát se nezmenšuje a nezlevňuje, produktivita práce nestoupá a prosperita se nezvyšuje. Někdo na tom všem vydělává a někdo prodělává. Ten, kdo nemá výnosy z majetku, kdo žije ze svých příjmů (ze mzdy nebo z platu) a není schopen je zvedat stejně rychle, jak rychle mu rostou životní náklady, tak prodělává. Všichni ostatní vydělávají – sociálně slabí lidé omezují svou spotřebu a čerpají sociální dávky, placené z daní těch ostatních. Jejich ztráty jsou tedy menší. Majetní lidé vydělávají: inkasují úroky z vkladů, zvyšují nájmy ze svých nemovitostí, pobírají vyšší dividendy, podíly na ziscích svých firem a to všechno dohromady představuje vyšší částky, než co jim stihne sebrat inflace.
Státní rozpočet se zcela určitě dostane letos do lepší pozice než byl loni. Optimismus vlády není nepodložený, velkou oporou je mu ale inflace, která sama o sobě sníží míru zadlužení (poměr HDP k celkovému státnímu dluhu) a schodek státního rozpočtu (rozdíl mezi příjmy a výdaji) dostane ke kýženým 3 % HDP. Zaplatí to lidé, kteří se většinou počítají do tzv. střední třídy – dobře placení zaměstnanci, úspěšní živnostníci a začínající mladí lidé s dostatkem kuráže a nadšení v dobře placených kariérách, kteří teprve budují své rodinné majetkové zázemí.
Tento vývoj nemá alternativu. Je to možná dost drsný a cynický popis situace, ale právě v tomto světle je třeba vnímat boj s inflací. Až bude růst cen kolem 2 %, tato nespravedlnost pomine. Střední třída bude opět prosperovat, bude motivovat sociálně slabší, aby se přičinili a majetným lidem přibudou starosti s investováním. Nízká inflace je příznakem stability a stabilita je lákavou příležitostí k investování. To by mohlo řešit i odliv peněz do zahraničí. Dividendy jsou hodnoty, které vytvořili naši lidé v naší zemi! Budou-li u nás dál investovány, ekonomice se bude dařit o to lépe a investice nemohou směřovat jinam než k dalšímu růstu produktivity.
Foto: Pixabay
Autor: Martin Švehla
<
