Nespolehlivý, neschopný dodělat práci nebo ji dokončit s předstihem; co si nenapíše do diáře, pro něj neexistuje. Na druhou stranu kreativní, pohotový, vysoce inteligentní, rychle se učí, má strategické myšlení a komunikační dovednosti. Jiří Vicherek zažil na sobě, že když slabé stránky takového člověka jsou opravdu dominující, vyhodí ho z práce.
„Sám si podrážím nohy. Na něčem jsem dlouho pracoval, záleželo mi na tom a pak stačilo jen neodeslat jeden e‑mail. Byl jsem z toho tak špatný, že jsem to neodeslal ani druhý den a další. Tohle byl můj klasický vzorec v čemkoli, co jsem dělal. Neměl jsem žádné výsledky,“ říká 36letý PR konzultant.
Celý život se potýká s výčitkami, depresemi a špatným vztahem k sobě sama. Je to dva roky, co zjistil, že jeho problémy mají jméno: ADHD, porucha pozornosti a hyperaktivity. Takový člověk má narušenou schopnost svou pozornost ovládat a tuto psychiatrickou diagnózu jen velmi těžko skloubí s výkonem většiny typů práce.
Častější je u dětí, a že nemocí mohou trpět i dospělí, se ví teprve několik let. Způsobuje ji nedovyvinutí mozku a dá se minimalizovat, pokud se začne řešit do 12 let věku. Problémy se ale nemusí v dětství vůbec ukázat. To je i případ Vicherka, který se nikdy nemusel učit. Zlom nastal až s vysokoškolským studiem, které nedodělal: „Se vstupem do dospělosti jsem najednou neměl strukturu, kterou do té doby určovala škola a rodina.“
Kolik je lidí s ADHD, se ví jen zhruba. „Rozhodně jich bude víc, než uvádí průzkumy. Diagnostikovaných jsou v Česku tři procenta,“ říká Jiří Štipl, psycholog, který před časem založil spolek Akrasia na podporu osvěty v oblasti ADHD dospělých. Většina zaměstnanecké populace chodila do školy v době, kdy medicína poruchu neznala. Projevy se vysvětlovaly nevychovaností, leností, hloupostí, specifickou poruchou učení.
Dospělí se obávají nechat se diagnostikovat. „Může to být problém pro udržení nebo získání řidičského průkazu, skrze závodního lékaře se to třeba dostane na pracoviště. A pro řadu lidí je celkově trýznivá představa, že mají nemoc,“ vysvětluje Štipl. Jak říká, ADHD se podceňuje jako „roztomilá divnůstka“. Ve skutečnosti zkracuje život, vede k sebevraždám, depresím, závislostem, zraněním, nehodám, nedokončení studia, ztrátě zaměstnání.
Sdělovat při nástupu do práce tuto diagnózu není povinné. „Existují specializované pozice, kde deficit pozornosti může bránit výkonu. Na takové se dělají specifické testy či zdravotní vyšetření,“ vysvětluje Martina Mikesková, terapeutka působící ve firmě Soulmio, zabývající se duševním zdravím lidí v pracovním prostředí. „U klientů s ADHD, se kterými pracuji, se nesetkávám ani se vstřícností, ani s diskriminací zaměstnavatelů. Zásadní pro ně je, když porozumí svému nervovému systému a mentálnímu fungování a umí pro něj vytvořit pracovní podmínky.“
Pro nepozorné je vhodná práce flexibilní, při níž není potřeba pracovat s detaily. „Jsou skvělí v generování nápadů. Mají hodně různých zájmů a v minulosti vstřebali hodně rozmanitých informací, takže propojí věci dohromady tak, jak to jiné lidi nenapadne,“ říká Štipl. Zatímco zaměstnavatelům mohou vadit problémy s přesností a termíny, pro ně je zásadní nuda. „Hůř ji snášejí nebo ji spíš pociťují dřív a víc než jiní. Je to zřejmě kvůli odlišnému fungování dopaminového systému,“ poukazuje Štipl na látku vyvolávající pocit odměny.
Lidem s ADHD je proto zapotřebí dávat častou a pozitivní zpětnou vazbu, jinak ztrácejí motivaci v práci pokračovat. Opakující se úkoly je nebudou dělat šťastnými, proto bude málo ADHD účetních, říká Štipl. A také architektů, protože hlavní ocenění přichází až na konci dlouhých projektů. „Dá se to kompenzovat tím, že se odměňují za drobnější pokroky,“ vysvětluje psycholog.
Je dobré, když někdo dohlíží, aby dodržovali termíny a neodchylovali se příliš od zadání. „To ale neznamená, že by nemohli být ve středním a vyšším managementu. Jen to musí být nějak kompenzované, třeba výjimečnou inteligencí nebo schopností delegovat.“
Vicherek s ADHD vede vlastní firmu. „Slovo vést je silné. Je to spíš tak, že jsem našel způsob, jak se mnou mají ostatní pracovat,“ uvádí. Způsoby, jak být efektivní, jsou individuální. On sám pracuje se stopkami a práci si kouskuje, aby udržel pozornost: čtyři minuty práce, dvě minuty relax. Uzpůsobil si metodu „pomodoro“, kde pracovní interval trvá 20 minut: „Dávám si co nejvíc takových bloků, protože jsem zjistil, že pracuju ve dvou módech: buď za osm hodin udělám práci na půl hodiny, nebo za půl hodiny stihnu práci na osm hodin.“
Zaměstnává i lidi se stejnou diagnózou a říká, že je pak spíš dovede k výsledkům. „Neskáču na to, že práci odevzdá zítra. Chci ji naopak dřív ve stavu, v jakém je. Nikdy na něm nenechávám posledních deset procent práce.“
Když zaměstnavatel vytvoří psychologické bezpečí a upraví podmínky práce, může z ní těžit. Někdy si ji lépe nastavují sami postižení, protože hůř přijímají postupy, které jim nepřipadají logické, vysvětluje Mikesková. „Někdy ale naopak ne, protože se ztrácejí. Neumí práci udělat přímočaře, vnímají příliš mnoho detailů na to, aby byli schopni jít po vytyčené linii.“
Úprava režimu ale nevyřeší vše. Dobré je najít zaměstnanci oblast, kde nemusí čelit svým handicapům, naopak rozvine své silné stránky. „Svůj byznys jsem založil na tom, že mám schopnost rychle vstřebávat informace a rychle je spojovat. Což je klíčové pro informační technologie, na které se specializuji,“ říká Vicherek.
Pojmenování svého problému našel v knize o programátorech, předtím do jeho hledání investoval spoustu času a peněz. „Také mám pocit, že mi lidi v oboru lépe rozumí. Musím ovšem říct, že přestože znám všechny nástroje a postupy k lepší sebeorganizaci, v některých základních věcech pořád selhávám. Kdybych nebyl silný ve své specializaci, konkurence by mě převálcovala tím, že umí odpovídat na maily ihned. To já stále ne,“ uzavírá Vicherek.
