Oficiální údaje tvrdí, že v Praze žije 1,3 milionu lidí. Podle dat mobilních operátorů je to však výrazně víc, až 1,6 milionu. Dalších zhruba 200 tisíc lidí dojíždí do Prahy každý den za prací nebo do školy. Vejdou se do hlavního města další obyvatelé? Budou mít kde bydlet, kde pracovat? A jak velkou šancí jsou pro Prahu brownfieldy? To jsou otázky diskusního pořadu Aktuálně.cz Vize město.
Každý rok se podle ředitele Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy Ondřeje Boháče do Prahy přistěhuje dalších až patnáct tisíc lidí, a proto je potřeba stavět přibližně devět tisíc bytů ročně. V současnosti však vznikne jen zhruba polovina, pět tisíc bytů.
„Společnosti se občas zdá, že už je Praha hotová, postavená, že už s tím není potřeba nic dělat, ale takhle to nefunguje. Proto, aby Praha zůstala bezpečná, aby zůstala sociálně prostupná – čili že budou bohatí lidé, stejně jako dnes, žít vedle chudých a nebudou tady žádná ghetta – tak musíme poměrně hodně stavět a město dál rozvíjet,“ upozorňuje Boháč, podle něhož na tyto aspekty často zapomínáme.
Ředitel IPR v souvislosti s výstavbou upozorňuje na první republiku, kdy Praha za několik let rapidně zvýšila počet obyvatel a z provinčního města se stala metropolí samostatného státu.
„Dneska zažíváme podobně dramatický vývoj, akorát máme pocit, že už je město dokončeno, ale my se musíme postarat o daleko větší množství lidí, než tvrdí formální data, a tak se nám ve sklepě hromadí problémy, které teď musíme akutně řešit. Dneska nám chybí už nějakých 20 tisíc bytů,“ doplňuje Boháč.
Obchodní ředitel developerské společnosti Penta Investments David Musil v debatě Vize město upozorňuje, že stavebníci na výstavbu 10 tisíc bytů ročně kapacitu mají, ale naráží zejména na administrativní zátěž spojenou se stavebním řízením.
„Povolovací proces je nejslabším článkem developmentu. Potřebovali bychom, aby byl rychlý a byl vhodný, aktualizovaný a moderní územní plán,“ říká Musil a dodává, že u jejich projektu Masaryčka od světoznámé architekty Zahy Hadid zabral schvalovací proces osm let. Jen dva roky pak probíhala samotná stavba.
Projekt Masaryčka vznikl podél ulice Na Florenci v nevyužívané části Masarykova nádraží. Budova zaujala zejména svým průčelím připomínajícím zlaté varhany. „Projekt vyvolal velký zájem. Může se vám líbit, nebo nemusí, ale je mimořádný. Někdo poznamenal, že vypadá, jako by tu budova stála už dlouhou dobu,“ popisuje Musil.
Nevyužívaných ploch někdejších kolejišť nádraží či továrních areálů, takzvaných brownfieldů, má Praha mnoho. A skýtají obrovský potenciál.
„Smíchovské nádraží, Nákladové nádraží Žižkov, nádraží v Bubnech, Florenc, to jsou skutečně obrovská území, která jsou jakousi vnitřní periferií. Například na Florenci mě překvapilo, jaké se tu najednou otvíraly perspektivy, o kterých jsem dřív netušil, že je můžu někdy vidět,“ popisuje architekt Pavel Hnilička z kanceláře Architects + Planners a brownfieldy připodobňuje ke vředům.
„Je to, jako byste si vzali ruku, tvářili se, že ji nemáte, ale stále ji cítíte, protože vám prostě chybí,“ doplňuje.
Podle Hniličky je dobrým příkladem, jak přistoupit k takovým plochám, vznikající zástavba v severní části smíchovského nádraží. Jde o kompaktní, typicky městské bloky domů s ulicemi, promenádou či vnitrobloky. „Praha v případě brownfieldů vyčnívá zejména pomalostí, jak se tyto věci řeší. Na Smíchově zabrala realizace patnáct let,“ doplňuje.
Boháč podotýká, že zdlouhavým a složitým procesem přichází o peníze zejména státní kasa. A vypočítává, že v případě zmiňované nové čtvrti na Smíchově jde zhruba o ztrátu miliardy korun ročně na případných daních, které místo na dopravním uzlu v širším centru české metropole dokáže vygenerovat.
„Potom je rozdíl, jestli řízení trvá pět, nebo deset let, stačí si jen vynásobit tu jednu miliardu počtem let, kterou jste ztratil. A to mluvím jen o jednom místě v Praze. Takové Bubny mají pravděpodobně ještě větší potenciál,“ upozorňuje Boháč.
Hosté pořadu Vize město se shodují, že výstavba v brownfieldech – byť všechny jsou svým způsobem specifické – by se měla držet několika obecných pravidel. Například je dobré dosáhnout pestrosti funkcí domů čili mít vedle sebe kanceláře, restaurace, obchody a byty. A také se musí prostor zpřístupnit skutečně všem, nejen těm, kteří zde bydlí či pracují.
„Pokud navrhnu místo, které je dobré pro děti a pro staré, tak je pak dobré pro všechny. Pokud začnu navrhovat čtvrtě, kde se bude jezdit jenom autem po dálnicích, tak to bude jen pro ty, kteří mají automobil,“ dodává Hnilička.
Spotlight: V Praze milujete auta víc než lidi. To chcete žít jak v Los Angeles? ptá se světový urbanista
Spotlight Aktuálně.cz – Jan Gehl | Video: Jakub Zuzánek
