Administrativa Donalda Trumpa zahájila sérii telefonátů s šéfy největších amerických ropných společností. Cíl? Přesvědčit je, aby investovaly miliardy dolarů do zdevastovaných venezuelských ropných polí. Jenže zatímco Bílý dům mluví o „připravenosti a ochotě“, realita vypadá jinak. Ropné firmy se ptají: kdo nám zaručí bezpečnost, kdo zaplatí a hlavně – kdo tam vlastně vládne?
Když prezident volá, nikdo to neignoruje
Ministr energetiky Chris Wright a ministr vnitra Doug Burgum vedou neformální diskuse s vedením velkých ropných společností. Jde o první kroky po měsících opatrného vyjednávání – a přichází jen dny poté, co americké síly zadržely venezuelského vůdce Nicoláse Madura a odvezly ho do New Yorku.
Trump novinářům řekl, že „naše velmi velké americké ropné společnosti“ utratí ve Venezuele „miliardy dolarů“. Když se ale média obrátila přímo na Exxon, Chevron a ConocoPhillips, všechny tři firmy se k věci odmítly vyjádřit nebo popřely, že by dostaly konkrétní výzvu. Tlak ale roste.
„Je to docela silná věc, když vám prezident Spojených států řekne: Potřebuji, abyste to udělali,“ poznamenal anonymně jeden bývalý šéf vládní agentury. Ignorovat Trumpa není snadné, zvlášť když jde o strategickou surovinu a geopolitický vliv.
Venezuela: zlatý důl, nebo past?
Venezuela má největší prokázané zásoby ropy na světě. Její produkce ale klesla z někdejších tří milionů barelů denně na pouhý milion. Podle analytické firmy Rystad Energy by návrat na historické maximum vyžadoval investice nejméně 183 miliard dolarů a více než deset let práce. Mezinárodní společnosti by musely v nejbližších letech vložit zhruba 35 miliard.
Problém je, že Venezuela není stabilní trh. Desítky let zanedbávání, znárodňování a politického chaosu zanechaly infrastrukturu v troskách. A teď, po americkém zásahu, zůstává u moci viceprezidentka Delcy Rodríguez – žena, která byla součástí režimu už za Huga Cháveze, kdy Venezuela zabavovala majetek zahraničním firmám. Proto na ní uvalila sankce Kolumbie, Kanada, EU i USA.
„Kdo tam vlastně vládne?“ ptá se jeden z manažerů ropného průmyslu. „Pokud bude u kormidla ona a stejní lidé jako dřív, jakou záruku máme, že se něco změní?“
Bezpečnost, peníze, politika
Ropné společnosti mají jasné požadavky: fyzickou bezpečnost pro zaměstnance a zařízení, finanční záruky a politickou stabilitu. Diskutuje se o tom, že by americká vláda mohla přímo garantovat platby, nebo vytvořit veřejno-soukromé podniky.
ConocoPhillips navíc stále usiluje o vymožení více než 10 miliard dolarů jako kompenzaci za majetek, který jí Venezuela zabavila v roce 2007. Chevron a Exxon se k situaci odmítly vyjádřit.
Jediná firma, která veřejně projevila zájem, je Continental Resources – společnost Harolda Hamma, Trumpova neformálního poradce pro energetiku. Hamm řekl Financial Times, že „s lepší regulační a vládní stabilitou by určitě zvážili budoucí investice“. Continental přitom historicky působil téměř výhradně v USA, i když nedávno uzavřel dohodu o společném podniku v Turecku a oznámil akvizici aktiv v Argentině.
Politika versus byznys
Bílý dům mezitím vyjadřuje optimismus a doufá, že American Petroleum Institute (API) – vlivná lobby ropného průmyslu – vytvoří pracovní skupinu, která poradí, jak nejlépe obnovit venezuelskou produkci.
API zatím odpovídá opatrně: „Sledujeme vývoj a jakékoli potenciální dopady na globální energetické trhy. Investiční rozhodnutí se dělají na základě stability, právního státu a dlouhodobých provozních úvah.“
Jinými slovy: uvidíme. A to je přesně ten problém. Trump může tlačit, jak chce – ale rozhodnutí neudělá prezident. Udělají je představenstva těchto společností. A ta se budou ptát na čísla, záruky a rizika. Ne na geopolitické vize.
Zdroj info: politico.eu
Autor: Josef Neštický
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
