Stárnoucí společnost nemusí být problém, ale příležitost

Čísla jsou jasná: dvě třetiny zemí světa už mají porodnost pod úrovní potřebnou k udržení stejné velikosti populace. Česká republika není výjimkou – podíl seniorů nad 65 let u nás dosáhl v roce 2023 už 20,5 procenta a do roku 2050 by měl vyšplhat na třicet procent. Současně klesá podíl lidí v produktivním věku ze 63 na 57 procent.

Tradiční reakce? Panika. Důchodový systém skončil v roce 2023 v deficitu téměř 73 miliard korun, letos to bylo 50,7 miliardy. Zdravotnictví praská ve švech. Ekonomika se zhroutí. Jenže Harper tvrdí, že se díváme špatným směrem.

„Toto je úspěch,“ říká. „Každé narozené dítě by mělo mít příležitost být vysoce vzdělané, zdravé a žít dlouhý, zdravý život.“ Stárnutí populace není selhání systému, ale důsledek toho, že se nám daří lépe než kdy předtím.

Problém podle Harper není v tom, že máme stále více starších lidí. Problém je v tom, že naše instituce a způsob myšlení zůstaly uvězněny ve 20. století. Ano, budou tu osmdesátníci a devadesátníci, kteří budou potřebovat péči. Ale hlavní příležitost tkví jinde – v masivní kohortě zdravých, aktivních a vzdělaných lidí mezi padesátkou a sedmdesátkou.

„Máme obrovskou skupinu zdravých, aktivních, starších, kreativních dospělých,“ vysvětluje Harper. „A protože jsme stále uvězněni v institucích 20. století, které je nedokážou ocenit a využít, musíme vytvořit nové způsoby života a práce.“

Představte si to jako revoluci podobnou té, když ženy masově vstoupily na trh práce. V padesátých a šedesátých letech minulého století to v západních zemích vyvolávalo obavy a odpor – dnes je účast žen na trhu práce samozřejmostí, byť rovnost stále není dokonalá. Rozdíl v odměňování činí v zemích OECD průměrně 11,5 procenta, v Česku dokonce 16,4 procenta. Harper věří, že podobný posun – tentokrát v přístupu ke starším dospělým – je nevyhnutelný.

Klíčem je přestat se dívat na lidi nad padesát jako na zátěž a začít je vnímat jako zdroj. V ekonomice založené na znalostech mají tito lidé cenné dovednosti a zkušenosti. Mnozí jsou ochotni a schopni pracovat déle – ostatně když víte, že po odchodu do důchodu v šedesáti můžete žít ještě čtyřicet let, finanční realita vás k tomu často nutí.

Harper navrhuje konkrétní řešení: propojit státní důchod s odpracovanými lety a odvedenými příspěvky na sociální pojištění, nikoli s věkem. To by umožnilo flexibilnější přístup, který by neznevýhodňoval lidi s nižšími příjmy, horším zdravím a nižším vzděláním.

Zároveň zdůrazňuje, že kvalitní a dostupná péče o děti je klíčem k uvolnění potenciálu jak mladších, tak starších dospělých. Ani skandinávské země s jejich důrazem na rovnost pohlaví a pozitivní rodičovství však nedokázaly zvýšit porodnost nad úroveň náhrady. A možná to ani není nutné.

„Vyspělé země nepotřebují víc dětí,“ říká Harper přímo. „Jen musíme změnit strukturu, zejména ekonomickou.“ Myšlenka, že země potřebuje vysokou porodnost, vychází z dávných dob, kdy bylo třeba mnoho mladých lidí k obraně státu. Dnes je svět jiný.

Harper také uznává, že rostoucí skupina žen se z různých důvodů rozhodla nemít děti – a společnost by to měla akceptovat. Obavy z covidu, klimatické krize nebo přelidnění mohou hrát roli, ale důležitější je psychologický posun: mateřství už není vnímáno jako nezbytná součást dospělosti ženy.

Pokud nezačneme jednat, můžeme po roce 2030 zažívat velmi těžké období, jak varují experti. Ale řešení nespočívá v panice ani v marných pokusech zvýšit porodnost. Spočívá v tom, že přestaneme vnímat stárnutí jako hrozbu a začneme budovat systémy, které dokážou využít potenciál všech generací.

Možná je čas přestat počítat, kolik nás bude, a začít řešit, jak chceme žít.

Zdroj info: The Guardian

Autor: Petr Poreba

Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT