Od počátku devadesátých let, kdy jsme museli zaplatit cenu za transformaci, naše životní úroveň stále rostla. Maximálně během světové finančně krize stagnovala.
Nejsme zvyklí, že by hrozila skutečná bída. Avšak přestože životní situace řady lidí není dobrá, musíme si připustit tvrdou pravdu: může být daleko hůř. A to v případě, že vláda rezignuje na systémové reformy, jež pomohou zvýšit růst ekonomiky.
Zatím se zhoršení životní úrovně týká relativně malé části obyvatel. Senioři mají růst nákladů kompenzovaný a ti, kteří pobírají alespoň mediánovou mzdu 37 tisíc korun, na tom nejsou tak zle. Ostatně už covid a energetická krize rozdělily naši rovnostářskou společnost na vítěze a poražené. Práce a byznys některých dostaly tvrdý úder, jiní se udrželi, nebo si dokonce pomohli. To rozevřelo nůžky i mezi sousedy. Jeden rok se ještě potkávali na zahraniční dovolené, druhý na ni odjeli jen ti šťastní, jiní už počítali každou korunu.
Když narůstá bohatství, jeho distribuce není rovnoměrná. To nevadí, dokud na každého něco zbývá. Ostatně to je princip kapitalismu, kdy se absolutní životní úroveň i těch nejchudších neustále zvyšuje. Nyní zažíváme nerovnoměrnou distribuci bídy a to je daleko horší. Řešení však existuje. Vydáváme dvě stovky miliard na neinvestiční dotace pro firmy, které ty peníze ani nutně nepotřebují. Všechny sociální dávky stojí jen šedesát miliard. Byl by problém přesunout deset miliard ze subvencí pro bohaté na pomoc pro chudé?
Tohle určitě můžeme udělat a vláda by to udělat měla, v rozpočtu o velikosti přes 2200 miliard nejde o nějaké velké prostředky. Opravdu trápit by nás mělo něco jiného. Dnes ještě máme na to, abychom se postarali o ty, kteří jsou na tom opravdu špatně. A to jen díky tomu, že pořád vyděláváme, průmysl běží, vyrábí a prodává. Jenomže ta stará dobrá mašina se zadrhává a zpomaluje. Na vině je nízká poptávka v Evropě, zejména v Německu, ale i nedostatek pracovních sil, drahé energie, či nízká inovační schopnost.
Robustní mašina, kterou postavili naši předci už v 19. století, nám velmi dobře a dlouho sloužila, přežila dokonce i bolševickou devastaci. I tehdy jsme na tom byli relativně dobře a když už ostatní socialistické země doslova klekaly, my jsme si udržovali snesitelnou životní úroveň, byť se samozřejmě nemohla měřit se západním blahobytem. Ekonomická transformace našemu průmyslu rozvázala ruce, umožnila využít jeho plnou sílu, ovšem základní strukturu stroje ponechala stejnou, nepřebudovala ho pro potřeby 21. století.
Třicet let jsme žili z podstaty. Nutno říci, že docela dobře. Ale tučná léta nyní zjevně končí, český průmysl nedokázal využít oživení, jako v jiných zemích. V rámci (nijak úspěšné) Evropské unie jsme na tom skoro nejhůře, stále ještě jsme nedosáhli předcovidové úrovně a letos Česká národní banka očekává hubený růst 0,1 procenta a inflaci pořád nad deseti procenty. Pokud si ovšem mnozí včetně opozice stěžují na vládu, že tohle je její vina, míří na špatný cíl. Petr Fialy a spol. budou viníky, pokud něco neudělají pro budoucí prosperitu.
Zdražování, stagnující výroba a pokles životní úrovně jsou důsledky střednědobých a dlouhodobých trendů. Ty první zavinila Babišova vláda bezuzdným utrácením i tím, že držela při životě firmy, jež měly zkrachovat a uvolnit potenciál, včetně pracovní síly, pro schopnější. Ty druhé spoluzavinily všechny polistopadové vlády. Nesnížily byrokracii. Nereformovaly školství, aby produkovalo dost kvalifikovaných lidí pro ekonomiku. Nenastartovaly inovační potenciál. Neumožnily akumulaci domácího kapitálu.
Nově nám nyní hrozí i drahá energie, což může být poslední hřebíček do rakve kdysi skvělého českého průmyslu. Ale i kdyby se tohle vyřešilo, tak bez dalších systémových reforem skončíme špatně tak jako tak. Potřebujeme kvalitní školství, dobře řízenou imigraci pracovních sil, vědce, kteří spolupracují s průmyslníky na inovacích, nástroje pro investice a získávaní rizikového kapitálu, zrušení zbytečné byrokracie a zrychlení povolovacích procesů, rychlou výstavbu infrastruktury…
Bez nutných změn, které jsme odkládali po tři dekády, nemůžeme počítat s tím, že se náš průmysl vrátí na dřívější pozice, kdy jsme za 1. republiky patřili do desítky nejrozvinutějších zemí světa. Zatím se zasekáváme i na takové prkotině, jakou je digitalizace stavebních řízení. Přitom samotná digitalizace není ještě řešení. Informační technologie jsou jen nástroj, který by ministerstva měla zvládat rutinně. Pirátům to ale nějak nejde, přestože sami sebe rádi představovali jako stranu “ajťáků”…
Opravdová reforma není v tom, že se byrokracie elektronizuje, ale že se zruší. Osekají se zbytné agendy a ty, které zůstanou, se zásadně jednodušší. Stejně tak není žádná inovace, když si někdo z veřejných peněz koupí linku na toustový chléb. Podpora vědy nemůže vypadat tak, že stát rozdá peníze a nestará se, co se s nimi děje, zda se zkoumá něco užitečného a vymýšlejí se nové patenty – nebo nové pohlaví. Potřebujeme funkční veřejnou správu, odvahu k rizikovým investicím, výzkum, který vede k průmyslovým inovacím.
Vláda už dva roky řeší, jak dát do pořádku veřejné finance. Úspory jsou však pouze nutný první krok. Utrácíme příliš a takto bychom se brzy propracovali ke státnímu bankrotu. Ale po škrtech musí následovat podpora produktivity a výkonnosti ekonomiky. Jinak po čase už nebude co škrtnout. Stará pravda říká, že peníze se nedají ušetřit, musejí se vydělat. Máme se špatně? Možná. Určitě na tom budeme daleko hůř, pokud kabinet nenajde odvahu a sílu k reformám. Nestěžujme si na současnou bídu, snažme se zabránit té budoucí.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
<
