Izraelský premiér Benjamin Netanjahu nenabízí jasnou představu o tom, co má následovat po konfliktu – rozhodně ne v podobě klasické stabilizace a obnovy státu. Jeho strategie pro Írán po smrti ajatolláha Alího Chameneího je prostá: chaos může být výhra. A pokud se podíváme na to, jak Izrael přistupuje k regionu, není to žádné překvapení.
Když nepořádek slouží zájmům
Netanjahu celé roky tlačil na vojenské akce a sabotáže proti íránskému jadernému programu. Teď, když je Chameneí mrtvý a Írán se nachází v mocenském vakuu, se izraelský premiér blíží naplnění své největší politické ambice: neutralizovat íránskou hrozbu. Jenže jak? Plán zní jednoduše – miliony Íránců mají sami svrhnout brutální bezpečnostní aparát režimu v masových protestech. „Chopte se generační příležitosti. Vyrazte do ulic a dokončete to,“ vyzval Netanjahu Íránce. Zní to vznešeně. Ale co když se to nepovede? Co když místo demokratické transformace přijde občanská válka, etnické nepokoje nebo prostě jen dlouhodobá nestabilita? Pro Netanjahua to nemusí představovat problém. Izrael už v minulosti volil podobnou strategii – místo podpory libanonské vlády při omezování Hizballáhu pokračoval v cílených náletech. V Sýrii rozdmýchává napětí podporou drúzské menšiny. Logika je jasná: pokud jsou země oslabené vnitřními konflikty, nemohou se soustředit na Izrael.
Realismus bez iluzí
Cílem války je podle Netanjahuova poradce Ophira Falka „vyhrát“. Ale co to znamená? „Odstranit hrozbu, kterou představuje režim ajatolláhů a jeho spojenců.“ Jenže historie ukazuje, že rozbít režim silou a doufat v hladký přechod k přátelské vládě má mizernou úspěšnost. Generál Colin Powell tehdy varoval: „Pokud to rozbijete, vlastníte to.“ Netanjahu a Trump ale hrají jinou hru – předpokládají, že odpovědnost ponese někdo jiný.
Režim zatím drží
Prozatím íránský režim ukazuje pozoruhodnou odolnost. Byla sice ustavena prozatímní tříčlenná rada vedená prezidentem Masoudem Pezeshkianem, tvrdým šéfem justice Gholamhosseinem Mohsenim Ejeim a právníkem Alirezou Arafim, ale Revoluční gardy slibují „nejničivější ofenzívu“ v íránské historii a zahájily odvetné útoky na americké základny a Izrael.
„Připravili jsme se na takové chvíle a máme plány pro všechny scénáře, i pro dobu po mučednické smrti ctěného imáma Chameneího,“ prohlásil mluvčí parlamentu Mohammad Bagher Ghalibaf. Íránský stát, který fungoval pod Chameneím poloautonomně, zatím drží pohromadě. Bývalý šéf izraelské vojenské rozvědky pro Írán Danny Citrinowicz varuje: „Předpovědi o kolapsu režimu by byly pravděpodobně předčasné.“
Hra na dlouhou
Největší nebezpečí nespočívá v tom, že Írán okamžitě padne – ale v tom, že nepadne vůbec. Dlouhá kampaň bez jasného mechanismu ukončení může vést k otevřenému konfliktu bez viditelného konce. Íránská opozice je roztříštěná – syn svrženého šáha Reza Pahlavi se stylizuje do role prozatímního vůdce, kontroverzní organizace Mudžáhidín-e Chalq (MEK), kdysi označovaná za teroristickou, dnes aktivně usiluje o mezinárodní uznání jako alternativa k režimu. Etnické menšiny jako Kurdové a Balúčové mohou vyvolat regionální nepokoje.
Netanjahu možná nemá plán na stabilní Írán – ale má plán na slabý Írán. A pokud chaos znamená, že Teherán nebude moci obohacovat uran ani podporovat Hizballáh a húsíjské povstalce, je to pro něj vítězství.
Zdroj info: Politico.eu
Autor: Petr Poreba
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<