Spotřeba oblečení ve světě roste. Na vině je hlavně takzvaná rychlá móda, která sice nabízí nízkou cenu, ale také nižší kvalitu. Oblečení řady značek často bez dalšího využití končí na skládkách na Západě i v rozvojových zemích, a vytváří miliony tun textilního odpadu. Přestože úřady hodlají se zahlcením oblečení bojovat, pro řadu zákazníků zůstává nákup nových módních kousků trendem.
Ještě minulý rok byla sportovní značka bot Yeezy, vlajková loď německé společnosti Adidas vzniklá ve spolupráci s americkým rapperem Ye (dříve Kanye West), ikonickou spoluprací a tenisky na obchodních pultech s přehledem konkurovaly značkám jako Nike a Air Jordan. Teď leží zboží v hodnotě za 1,2 miliardy eur (28,5 miliardy korun) ve skladech Adidasu a společnost zvažuje, co s ním udělá.
Minulý rok v říjnu totiž spolupráci s americkým rapperem rozvázala kvůli jeho opakujícím se antisemitským a rasistickým vyjádřením. „Čísla mluví sama za sebe. Momentálně nepodáváme výkony tak, jak bychom měli. Rok 2023 bude rokem přechodu, abychom znovu vytvořili základnu pro rostoucí a ziskovou společnost,“ uvedl generální ředitel Adidasu Bjørn Gulden v prohlášení, ve kterém mimo jiné mluví o tom, že společnost míří poprvé za 30 let do ztráty. Po oznámení se akcie Adidasu propadly o 12 procent.
Adidas tak v současnosti zvažuje, jak ze situace vybruslit co nejlépe. Vedení firmy přemýšlí nejen nad finanční náročností projektu, ale také ekologičností a zachováním si důvěry svých zákazníků. „Nemohou jen tak zničit boty,“ uvedl pro The Guardian advokát Charcy Evers.
Jak se zbavit oblečení
Značka by přitom rozhodně nebyla první, která by se ke zničení svých výrobků uchýlila. Mnoho společností prodávajících především luxusní módu v minulosti nechalo spálit či jinak zlikvidovat nevyprodané sklady, aby tak zabránily levnému prodeji a krádeži zboží, za které jiní zákazníci zaplatili. Sklidily za to však vlnu kritiky, kterou by v křehké situaci Adidas už nemusel unést, vysvětluje článek BBC.
Výrobci textilu jsou však pod stále větším „zeleným“ dohledem a tlakem úředníků i ekologů. V následujících letech budou muset dodržovat stále více nařízení, která si kladou za cíl jak ekologičtější výrobu textilu, tak i jeho likvidaci. „Veškeré oblečení, které nebylo prodané, věnujeme našim charitativním partnerům Newlife ve Velké Británii a Irské republice a Delivering Good v USA,“ uvádí například ředitelka módního řetězce Primark Cares Lynne Walker.
Dodává, že v případě, že oblečení nelze opětovně použít či recyklovat, je zpracováno na nové výrobky jako izolace, výplň hraček či matrací.
A podobně se vyjadřují i další oslovené módní značky. Neprodané kusy se podle nich vracejí zpět do centrály, popřípadě jsou předány externí firmě, která zboží může předat na charitu či „se postará o jeho likvidaci“, uvedla Hana Mayerová za značku C&A. Společnost H&M se zavázala, že do roku 2025 bude vyrábět pouze produkty, které jsou stoprocentně cirkulární.
Z obchodu až na skládku
Textilní odpad je celosvětový problém. Vyhazují ho nejen samotné značky, ale také zákazníci, které oblečení po pár vypráních přestanou kvůli nižší kvalitě nosit. Podle britské charitativní organizace Ellen MacArthur Foundation se každou sekundu spálí nebo skončí na skládce jedno nákladní auto s oblečením.
Dle odhadů Evropské komise dosahuje průměrná produkce textilního odpadu zhruba 10 kilogramů na obyvatele za rok. „To v zásadě odpovídá situaci v České republice,“ potvrzuje Lucie Ješátková, tisková mluvčí ministerstva životního prostředí ČR (MŽP).
V Česku se za rok vyprodukuje přibližně 2,8 milionu tun směsného komunálního odpadu, v něm se podle rozborů MŽP nachází kolem 100 tisíc tun vyhozeného textilu. Podle posledních dat Českého statistického úřadu (ČSÚ) se v roce 2021 jednalo přesně o 107,1 tuny.
Textil, který skončí v běžných černých popelnicích, je přitom již pro recyklaci nepoužitelný. Využít ho lze maximálně energeticky. Recyklovat či opětovně použít lze pouze textil, který je sebraný odděleně.
Takovým odběrem se skrze kontejnery či přímou spolupráci s firmami zabývají společnosti jako Dimatex, Potex, Diakonie Broumov, Koutecký či TextilEco. Podle odhadů ČSÚ se materiálově recykluje zhruba 53 procent sesbíraného textilu, 21 procent se skládkuje. Přesná data však chybí.
Plesnivé a mokré do spalovny
Společnost Dimatex sesbírá ročně zhruba šest tisíc tun textilu. „V první řadě vytřídíme odpad. To jsou například velmi špinavé oděvy od barev či olejů, vlhké věci, které plesniví, protože je lidé při vyhození nezabalili do tašky. To končí ve spalovně a tvoří to zhruba pět procent z celkového množství,“ komentuje ředitelka Dimatexu Jana Dvořáčková. Až 30 procent oblečení dostane druhou šanci a míří do neziskových organizací. Další oblečení se recykluje.
„Pokud se bavíme třeba o přírodních materiálech, jako je bavlna, tak z toho se dají udělat třeba čisticí hadry, které se pak nabízejí v průmyslu,“ vysvětluje Roman Knížek, vedoucí katedry hodnocení textilií na Technické univerzitě v Liberci.
„Problém ovšem nastává, pokud je to nějaká syntetika či kombinace různých materiálů,“ pokračuje Knížek. Jako příklad uvádí jak polyesterové oblečení, tak ale i zimní bundy, které jsou složené z nejrůznějších materiálů, výplní, cvočků a zipů, které proces recyklace výrazně komplikují.
Obě boty levé
Dalším nepoužitelným obsahem, na který zpracovatelské společnosti naráží, je i velké množství nespárovaných bot. Ve chvíli, kdy je lidé nedají do stejné tašky, popřípadě nespojí jiným způsobem, je jejich opětovné spárování velmi náročné. „Právě například i nespárované boty se pak vyvážejí do zahraničí. Skončí někde na skládce v Bangladéši. Je to problém nejen České republiky, ale vlastně celého světa,“ komentuje Knížek.
Podle Dvořáčkové se do zahraničí vyváží i další oblečení, které je v tuzemsku nadbytečné a nenajde zde žádné upotřebení. „Myslím, že se jedná především o rychlou módu, fast fashion. Nadvyrábíme levné a méně kvalitní oděvy, které buď nikdo nenakoupí, nebo po pár vypráních končí v našich kontejnerech,“ upřesňuje Dvořáčková.
Hory odpadků
Mnoho textilu, který tak západní státy nezvládnou zpracovat, míří na obří skládky v Africe či Asii. Jednou z nejznámějších je například keňská Dandora, která se stále plní, přestože už dávno převýšila původní kapacitu a oficiálně je uzavřená. Živí však tisíce tamních vesničanů. Denně se přehrabují v 1,8 milionech tun odpadků a vybírají věci, které jsou ještě použitelné. Infrastruktura ke zpracování ohromného přívalu odpadu ale stále chybí a kvůli velkému znečištění chudé státy textilní odpad kolikrát ani nechtějí přijímat.
Podle článku serveru ABC z roku 2021 dorazí každý týden do hlavního města Ghany Accra zhruba 15 milionů použitých oděvů ze Severní Ameriky, Evropy i Austrálie. Z velké části se jedná se o oblečení, které lidé ze západních zemí nechtějí a odloží ho s cílem pomoci chudším. Místní obchodníci, kteří oblečení přebírají a znovu prodávají na tržnici, ho nazývají „dead white man’s clothes“, v překladu „oblečení mrtvého bílého muže“.
Skládky textilu představují problém, který se řeší na lokální i celosvětové úrovni. Kvůli jejich zrušení by přišly tisíce lidí o práci. Jak se však rozšiřují, představují stále větší ekologický problém.
V Česku bude od roku 2025 skrze zákon o odpadech povinné třídění textilu v obcích. „Opatřením, které také bude intenzivně diskutováno na evropské úrovni v letošním roce, je zavedení rozšířené odpovědnosti výrobců textilu tak, aby převzali odpovědnost za nakládání s textilními výrobky na konci životnosti,“ dodává za ministerstvo Ješátková.
Otázkou však zůstává, jak na snahy zákonodárců budou reagovat zákazníci. Fast fashion móda vládne trhu a podle Pavla Malčíka z Textilního zkušebního ústavu bude ne každý ochotný kupovat oděvy, které by mu měly vydržet déle než nyní. „Některá móda má trvanlivost například jen dva týdny kvůli influencerům,“ cituje Malčíka agentura ČTK.
