Jeho historie sahá do roku 1905, má dechberoucí fasádu, vstupní lobby z mramoru a také sklep, kde si v 50. letech minulého století nechal šéf východoněmecké ambasády postavit saunu. Goethe-Institut, který stojí čelem k Národnímu divadlu, je historicky cennou budovou s množstvím symbolů a dějinných zvratů. Šance poodhalit některé z nich je už o tomto víkendu, kdy se poprvé zapojuje do Open Housu.
„Jak vidíte, provázet vás budeme dva,“ říká s úsměvem dobrovolník festivalu Open House a tiskový mluvčí Goethe-Institutu, když se potkáváme v reprezentativní lobby secesní budovy na Masarykově nábřeží. Jak vykročí směrem k hlavnímu vchodu, na mramorové podlaze začnou jako podpatky klapat drápky jeho malého čtyřnohého chlupáče. „Je z útulku a má separační úzkost. Výhodou Goethe-Institutu je, že jsme dog-friendly,“ směje se průvodce.
Před sto lety by sem, do luxusní vstupní haly, kterou zdobí mramorové sloupy a podlaha ze šesti druhů stejného materiálu, psí kamarády nejspíš nepustili. Vážená instituce známá jako První zajišťovací banka si zakládala, řekněme, na jiných hodnotách. „Pro své klienty se snažila být symbolem hojnosti a úspěchu. Byla to velice bohatá instituce, která půjčovala peníze dalším bankám nebo stavitelům, i proto si na nově vybudovaném nábřeží koupila ten nejdražší pozemek s výhledem na Hradčany,“ vrací se na začátek 20. století Tomáš Moravec.
Žena s obnaženými prsy a pochodní jako symbol nebezpečí
Stojíme spolu venku, budově čelem a díváme se na zdobnou fasádu s několika plastikami, které kolemjdoucím dávaly už zvenku jasně najevo, že tohle místo není pro chudinu. „Autor budovy Jiří Stibral byl hlavně historizující architekt, ale bankéři si od něj přáli secesi, tak ji navrhl. Na fasádě vidíte zlaté secesní klasy, které jsou symbolem hojnosti, je tam také hlava Merkura, boha obchodu, a vedle něj jsou bohyně úrody,“ popisuje Moravec s tím, že na výzdobě fasády banka nešetřila.
Nejzajímavější jsou podle něj tři sochy na úrovni čtvrtého patra, které navrhl Ladislav Šaloun. „Ta vlevo, to je stará žhářka, což je žena s obnaženými prsy a pochodní, která se snaží dům podpálit a symbolizuje finanční nebezpečí. Naproti ní je anděl s krásnými křídly, který se zkázu snaží zastavit. Nad vším tím je zeměkoule, což je symbol všeobjímajícího úspěchu a narážka na to, že banka měla celosvětový rozměr,“ říká a dodává:
„Co odsud nevidíte, je pták s roztaženými křídly. Lidé si ho často pletou s orlicí, protože je to přeci jen německý institut, ale je to fénix, který spaluje sám sebe a zase povstává z popela. Je to zase symbol toho, že když se vám něco stane, banka vás finančně zajistí a vy se znovu postavíte na nohy.“ Do První zajišťovací banky vedou krásné dveře z masivního dřeva. Věřitelé jimi ale vstupovali jen do komunistického puče, kdy banku převzal Československý stát a zdobné interiéry dostaly sparťanský nádech.
Východní Němci a tajná sauna ve sklepě
Během druhé světové války šly sice obchody dál, ale bez židovských obchodníků. Po válce se situace změnila a místo Židů zase ostrouhali Němci. Po roce 1948 banka postupně skončila a znárodněný dům přešel pod správu diplomatických služeb. „Nastěhovala se sem na velmi krátkou dobu bulharská ambasáda, ti tu ale vydrželi jen rok a půl. V roce 1949 totiž vznikla Německá demokratická republika, a ta byla pro Československo politicky důležitější než Bulhaři,“ popisuje Moravec.
Východní Němci v budově sídlili až do roku 1990 a z pohledu moderních dějin je tahle etapa vůbec nejzajímavější. Začala tím, že ambasáda před zaměstnanci schovala vše, co by mohlo připomínat „bohatství“ a „hojnost“. Reprezentativní vchod se zlatými klasy uzavřela a do budovy se vstupovalo bokem přes vrátného, který člověka mohl zkontrolovat. V místech, kde měla banka byty pro zaměstnance, zase sídlila Centrála odposlechu východoněmecké tajné služby. „Jako všude na ambasádách v té době, i tady byli tajní agenti. V těchto dveřích seděli dva a odposlouchávali, co se kde děje,“ říká Moravec s tím, že když se do budovy nastěhoval Goethe-Institut, byly všude štěnice.
Z přízemí jsme sešli do secesních sklepů, které jsou spletité a návštěvníci sem proto běžně nemají přístup. „Ty sklepy se táhnou desítky metrů, za dob velvyslanectví se jimi procházelo do sousedních domů. My se teď půjdeme podívat na to, co tady zbylo po východních Němcích,“ vybízí Moravec a od točitých schodů zahne za roh do malé místnosti s dřevěným stropem, nebo spíše latěmi, které nepochopitelně pokrývají omítku nad našimi hlavami.
„Tady jsme ve slavné východoněmecké sauně,“ usmívá se zaměstnanec Goethe-Institutu. „Jak vidíte, je to velice autentické a interně se používá do dneška,“ dodává. Místo, kde stojíme, si nechal tajně vybudovat šéf velvyslanectví. Sestává z částí k „pocení“ a odpočívárny s lehátky a echt výzdobou z východního Německa 70. a 80. let.
„To, na co se díváte, je falešné vitrážové okno, nicméně s uměleckou intervencí. Ty kresbičky uprostřed pochází od Heinricha Zilleho, slavného drážďanského karikaturisty se slabostí pro lascivní motivy,“ popisuje Moravec s tím, že historicky může být zajímavé, že si bývalý velvyslanec nechal dát do sauny zrovna tyto erotické motivy. Vybavení odpočívárny jako je rozdělený bývalý bufet, dnes sloužící jako úložný prostor, je jedno z mála vybavení, které v budově zbylo z dob ambasády. „Všechno se po revoluci dalo pryč. Tyhle kusy nábytku sice tak nevypadají, ale ve své době byly skutečně reprezentativní, původně stávaly v místech dnešní kavárny,“ říká nadšenec do historie.
Na sauně je zajímavé i to, že byla památkově chráněná ještě dříve, než vznikla. „Když budovu v 90. letech získal Goethe-Institut, byli se tu poprvé po dlouhé době podívat památkáři a když jsme řekli, že chceme saunu zrušit, zakázali nám to s tím, že budova je od 50. let minulého století památkově chráněná. Na argument, že tu v té době sauna ale ještě nebyla, odpověděli, že to je sice možné, ale že odteď se tu nesmí stavebně nic měnit,“ usmívá se Moravec.
Navštivte naší fotogalerii a přečtěte si popisky.
