„Česko se v tomto indexu umisťuje na předních příčkách dlouhodobě. Z velké části díky silné pozici českých firem ve výrobě a vývozu elektrotechnických zařízení a strojírenských komponent, které se uplatňují v ‚clean tech‘ (nízkoemisních, pozn. red.) řetězcích,“ popsal redakci analytik Asociace pro mezinárodní otázky Antonín Šámal.

Žebříček Greenplexity upřesňuje, že české firmy jsou konkurenceschopné zejména ve výrobě elektrických osvětlovacích zařízení používaných pro motorová vozidla, nádob na stlačený nebo zkapalněný plyn, skleněných vláken pro větrné elektrárny, bezpečnostních skel pro solární panely, hydraulických turbín a vodních kol pro vodní elektrárny, parních turbín pro jaderné elektrárny nebo olověných folií.

Podle českého europoslance Luďka Niedermayera (TOP 09, EPP) české umístění vypovídá o tom, že je Česko komplexní součástí dodavatelských řetězců v oborech, které budou v příštích dekádách růst.

„V transformaci ekonomiky směrem k větší udržitelnosti nejsme jen pasivním příjemcem změn. Tato transformace může posílit naše firmy, a tím i celou ekonomiku,“ sdělil redakci.

Překonat pozici subdodavatele

Podle Šámala nicméně index rovněž ukazuje, že Česko se v rámci nízkoemisních technologií stále pohybuje z velké části jen na pozici subdodavatele. To znamená, že finální ‚clean tech‘ produkty se kompletují jinde. A tam také zůstává největší přidaná hodnota.

Pokud chce Česko využít svůj potenciál v transformačních odvětvích na maximum, mělo by to změnit. Podle Šámala už se tak pomalu děje: „Postupně se to mění například v oblasti elektromobilů nebo tepelných čerpadel“.

Dnešní postavení Česka může přinést větší poptávku po české výrobě, podpořit místní výzkum a vývoj a zmírnit negativní dopady ekonomické transformace.

„K tomu ale bude potřeba, aby se rozvoj ‚clean tech‘ a navazujících dodavatelských řetězců stal jednou z hlavních priorit tuzemské průmyslové politiky. Pro Česko jde o větší příležitost, než si typicky uvědomujeme,“ řekl Šámal redakci.

Jak využít potenciál

Aby Česku v tomto odvětví neujel vlak tak jako v minulosti Evropě například v případě výroby solárních panelů, je podle Šámala třeba, aby stát jasně ukázal, že čistý ekonomický rozvoj je jeho prioritou a že má tento segment v tuzemsku budoucnost.

Podle Niedermayera se ale česká debata soustředí spíše na náklady spojené s přechodem na nízkoemisní ekonomiku. „Samozřejmě transformace přináší náklady i rizika. To by nikdo neměl zlehčovat. Ale ignorovat příležitosti je stejně nebezpečné jako podceňovat rizika. Existuje riziko, že politický diskurz poškodí rozvoj oblastí, které by naši ekonomiku v dalších letech posílily,“ varoval europoslanec.

Zatímco Evropa nervózně sleduje cenovky u čerpacích stanic a domácnosti s obavou otevírají obálky s účty za energie, za Atlantikem se hraje jiná hra. Donald Trump to řekl na rovinu: „Když cena ropy roste, my vyděláváme pořádné peníze.“ A není to jen politické prohlášení – čísla mu dávají za pravdu. Kolik vlastně Amerika na současné krizi vydělá a co to znamená pro zbytek světa?

Čísla jsou ohromující – od roku 2015 se americký export ropy zvýšil desetinásobně. Dnes Spojené státy vyvážejí 4 miliony barelů denně. Z toho 1,8 milionu míří do Evropy, která po invazi Ruska na Ukrajinu zoufale hledala alternativy k ruské ropě a plynu. Americká ropa dnes pokrývá pětinu evropských importů – v roce 2024 to představovalo částku kolem 42 miliard eur.

S cenami ropy blížícími se ke 100 dolarům za barel – a v březnu 2026 dokonce překračujícími tuto hranici – tato suma poroste. Blokáda Hormuzského průlivu a omezení dodávek z Blízkého východu tlačí evropské země k tomu, aby se ještě více obracely na americké producenty. Amerika nejen prodává dráž, ale také více.

Akciové trhy reagovaly okamžitě. Od začátku roku 2026 vyskočil ExxonMobil o 26 %, Chevron o 27 %, ConocoPhillips o 24 %. Fracking se stává ekonomicky zajímavým až při cenách nad 60–70 dolarů za barel. Teď jsme výš – a to znamená nová pole a vyšší produkci. Skutečné zlato se ale skrývá jinde: v zemním plynu.

Když izraelsko-americký útok 28. února vyřadil z hry Katar – jednoho z největších dodavatelů LNG na světě – ceny plynu vystřelily nahoru. Ziskové marže z jedné nákladní lodě LNG dodané do Evropy se zdvojnásobila: z 25 na 50 milionů dolarů.

Americké firmy exportující LNG mohou díky současné situaci vydělat 870 milionů dolarů navíc. Týdně. Pokud by blokáda katarského plynu trvala do léta, extra zisky by mohly dosáhnout 20 miliard měsíčně. Za čtyři měsíce 33 miliard, za osm měsíců 108 miliard. Ve scénáři celoročního výpadku? 170 miliard dolarů. Pro srovnání: energetická krize po zastavení ruského plynu v letech 2021–22 přinesla americkým producentům LNG „jen“ 84 miliard za 12 měsíců.

Vyměnili jsme jednu závislost za druhou – a tahle je možná ještě dražší. Po odpojení od Ruska se Evropa stala závislou na amerických dodávkách. USA jsou dnes druhým největším dodavatelem plynu do EU hned po Norsku, s podílem přes čtvrtinu importu. Každý nárůst cen se promítá přímo do účtů domácností i firem. Zdražení ropy o deset procent může zvýšit globální inflaci o 0,4 procentního bodu.

Česká republika, stejně jako zbytek kontinentu, čelí výraznému ekonomickému tlaku. Zatímco americké ropné giganty slaví rekordní zisky, evropské ekonomiky se potýkají s rostoucími náklady na energii, které brzdí růst a ohrožují konkurenceschopnost.

Přinejmenším ironické je, že ani Američané nejsou zcela imunní vůči vlastnímu úspěchu. Ceny benzínu v USA dosáhly 3,32 dolaru za galon – nejvíce od září 2024. Účty za elektřinu rostou, mimo jiné kvůli enormní spotřebě datových center pro umělou inteligenci. To není ideální vyhlídka před podzimními volbami do Kongresu.

Trump tedy má pravdu: Amerika na válce vydělává. Ale stačí to k tomu, aby voliči u pump a u pokladen zapomněli na vlastní rostoucí náklady? A pro Evropu? Ta zatím platí fakturu za geopolitickou realitu, ve které se energetická bezpečnost stala luxusním zbožím – a Amerika jeho hlavním prodejcem.