Milton Friedman, jeden z nejvlivnějších ekonomů 20. století, byl silným zastáncem svobody jednotlivce a osobní odpovědnosti. Tyto zásady uplatňoval v celé řadě oblastí, včetně vzdělávání. Friedman kritizoval americký vzdělávací systém, který považoval za neefektivní a nákladný.
Podle jeho názoru má vláda v oblasti vzdělávání jen omezené pravomoci a měla by spíše podporovat volbu a osobní odpovědnost. Navrhl inovativní myšlenku reformy školství: poskytnout rodičům vzdělávací poukázky, na jejichž základě by si mohli vybrat školu, kterou bude jejich dítě navštěvovat.
Friedmanova myšlenka byla jednoduchá: namísto přímého dotování veřejných škol by vláda měla rodičům poskytovat vzdělávací poukázky, které by pak mohli vyměnit za školné na veřejné nebo soukromé škole podle vlastního výběru. Tento přístup podporuje konkurenci mezi školami, které by již neměly automaticky určitý počet studentů, čímž by se zlepšila kvalita vzdělávání a rodiče by si mohli vybrat vzdělávací prostředí, které by jejich dětem nejlépe vyhovovalo, zejména na základě jejich schopností a preferencí určitého vzdělávacího modelu.
Friedman chtěl zpochybnit současný stav, protože veřejné školy byly často neefektivní a nákladné, mimo jiné kvůli nedostatku konkurence. Tím, že by rodiče měli možnost volby mezi školami, by podle něj byly školy nuceny více se zaměřit na potřeby žáků a poskytovat lepší vzdělání, aby si udržely konkurenceschopnost.
Podle Friedmana se myšlenka vzdělávacích poukázek nemusí omezovat pouze na soukromé školy, ale mohla by se vztahovat i na školy veřejné. Rodiče by se mohli i nadále rozhodnout, že jejich dítě bude navštěvovat veřejnou školu, a místo placení školních daní by mohli využívat poukázky k úhradě školného. Tento přístup by podle něj umožnil rodičům získat zpět kontrolu nad vzděláváním svých dětí a zefektivnit vzdělávací systém a zaměřit se na potřeby studentů.
Friedman si byl samozřejmě vědom toho, že zavedení vzdělávacích poukazů bude vyžadovat úpravy, jako například neustálý dohled nad tím, aby školy dosáhly určité úrovně, a opatření, která zajistí, že školy nebudou diskriminovat studenty na základě jejich rasy nebo socioekonomického původu. Jinými slovy, školy by stále potřebovaly regulaci. Zároveň však poznamenal, že tyto problémy by neměly být překážkou pro zavedení tohoto inovativního přístupu k jejich financování.
Od té doby, co Friedman s touto myšlenkou přišel, zavedlo mnoho zemí, včetně Švédska, úspěšně programy vzdělávacích poukázek. Zastánci tohoto přístupu argumentují tím, že umožňuje rodičům vybrat pro své děti to nejlepší vzdělání, stimuluje konkurenci a zlepšuje kvalitu výuky.
Kritici naopak tvrdí, že zvýhodňuje nejbohatší rodiny a může přispět k vytvoření vícestupňového vzdělávacího systému. To je absurdní, protože země s nejvíce státním školstvím, jako je Francie, mají extrémně nerovný vzdělávací systém. Ve Francii navštěvují děti bohatých rodičů soukromé školy, protože úroveň veřejného školství je katastrofální.
Vzdělávání je dalším příkladem, který ukazuje, že klasické liberální přístupy jsou nakonec rovnější než sliby socialistických modelů. Doufejme, že i další země se brzy rozhodnou osvobodit vzdělávání tím, že vrátí odpovědnost za volbu rodičům. Mohou si vzít příklad z těch zemí, které tuto inovativní Friedmanovu myšlenku úspěšně realizovaly.
FILIP BLAHA, analytik CETA
Foto: Pixabay
Zdroj: CETA
<
