Bruselský summit o budoucím rozpočtu EU se nese v duchu dobře známého rituálu: každý přijel s pevným mandátem, nikdo nechce ustoupit jako první a tlumočníci pracují přesčas. Friedrich Merz přivezl do Bruselu jasný vzkaz — méně peněz, jiné priority, žádné nové dluhy. Jenže ostatní mají jiný názor. A rozdíly jsou propastné.
Sedm let, dva biliony, jeden velký spor
Každých sedm let si Evropská unie sestaví velký finanční plán — víceletý finanční rámec (VFR), který stanovuje výdajové stropy pro financování všeho od zemědělských dotací přes program Erasmus až po pomoc při přírodních katastrofách. Původně schválený rámec na léta 2021–2027 dosahoval přibližně 1,21 bilionu eur v běžných cenách. Teď se jedná o tom, co přijde po něm.
Evropská komise předložila v červenci 2025 návrh na období 2028–2034 v objemu téměř dvou bilionů eur v běžných cenách. Číslo, které okamžitě rozdělilo Unii na dva tábory.
Na jedné straně stojí takzvaní čistí plátci — státy, které do společného rozpočtu odvádějí více, než z něj dostávají zpět. Tradičně sem patří Německo, Rakousko, Švédsko, Finsko, Dánsko nebo Nizozemsko. Na druhé straně jsou čistí příjemci, pro které jsou evropské fondy klíčovým zdrojem rozvoje: Polsko, Řecko, Bulharsko nebo pobaltské státy. Španělsko rovněž hájí zachování fondů, jeho čistá rozpočtová pozice se však může podle roku a metodiky měnit. Itálie patří v běžném rozpočtu mezi čisté plátce, při zahrnutí mimořádného fondu obnovy ale může bilance vypadat jinak.
Merz říká ne — ale ne každému škrtu
Irské předsednictví se pokusilo situaci zachránit kompromisním návrhem. Oproti původnímu plánu Komise by se celkový objem snížil přibližně o osm procent. Ve stálých cenách roku 2025 jde o škrt zhruba 141 miliard eur, na přibližně 1,62 bilionu eur. Zdálo by se, že to je krok správným směrem — přinejmenším pro Berlín.
Merz ale uvedl, že výše nového návrhu není základem pro dohodu. Důvod je přitom zajímavý: nejde mu jen o celkovou výši, ale i o to, kde se škrtá. Irský návrh totiž nejvíce škrtá ve výdajích na konkurenceschopnost, výzkum, obranu a zahraniční politiku. Tradiční velké položky — zemědělská a kohézní politika — zůstávají víceméně nedotčeny.
Merz nechce méně Evropy. Chce jinou Evropu. Menší důraz na dotace pro zemědělce a chudší regiony, větší na investice do technologií a bezpečnosti. Berlín to formuluje jako modernizaci priorit, zastánci zachování zemědělských a regionálních fondů v tom vidí ohrožení solidarity.
Francie brzdí, Le Pen čeká
Komplikaci přidává Francie, která patří k hlasitým obráncům zemědělských dotací. Paříž varuje, že přílišné soustředění na škrty by mohlo podkopat i opatření, která mají zvýšit evropskou konkurenceschopnost.
A pak je tu ještě jeden faktor, který celou situaci zamotává: francouzské prezidentské volby, plánované na jaro 2027. Marine Le Pen, která podle aktuálních průzkumů patří k favoritům, kritizuje snahu dohodnout rozpočet ještě před volbami. Zároveň prosazuje výrazné snížení francouzského příspěvku do společné pokladny. Případná změna v Elysejském paláci by tak mohla vyjednávání zásadně proměnit.
Pro vyjednavače je to nepříjemná zpráva. Cílem je uzavřít dohodu do konce roku 2026, ještě předtím, než se politická mapa Evropy případně přemaluje.
Co z toho plyne pro nás?
Výsledek jednání není lhostejný ani České republice. Česko patří dlouhodobě mezi čisté příjemce evropských fondů — pro programové období 2014–2020 mu byly z evropských strukturálních a investičních fondů původně vyčleněny téměř 24 miliardy eur. Objem a podmínky čerpání v příštím období přímo ovlivní investice do infrastruktury, vědy i vzdělávání.
Pokud dohoda nevznikne do konce roku 2027, prodlouží se platnost výdajových stropů a dalších ustanovení odpovídajících poslednímu roku stávajícího rámce. Pro řadu nových programů a projektů by však zpoždění mohlo znamenat nejistotu a odklady.
Berlín má v záloze i cynicky pragmatický argument: pokračování dosavadních stropů by pro Německo mohlo být z hlediska příspěvků levnější než přijetí výrazně vyššího rámce. Bez konkrétního výpočtu ale nelze tvrdit, že jde o nejvýhodnější řešení. Evropa bez včasné dohody navíc riskuje zpoždění nových programů — a to by Berlín pocítil také, jen s časovým zpožděním.
Dalším pevným termínem pro jednání je summit 17.–18. prosince 2026. Optimisté věří v průlom. Realisté si mezitím připravují záložní scénáře.
Zdroj info: n-tv.de
Autor: Marek Hájek
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
Obsah vytvořený s pomocí AI. Tento článek jsme připravili s pomocí umělé inteligence (AI) a před zveřejněním prošel redakční kontrolou. Za obsah odpovídá redakce webu.
