Jak je to s počasím? S teplotou? S vodou? Klimahysterici nás zatáhli do ideologické války – a konspirátoři ji s nimi s chutí vedou. Místo hledání věcných, odborných a funkčních řešení se veřejná debata často zužuje na hrdelní výkřiky z obou stran.
Jenomže tady zjednodušující přístupy nepomohou, trvání na tom, že vše vyřeší válka s uhlíkem i ignorance podnebních změn jsou stejně škodlivé. Musíme udělat to, co náš druh činí miliony let, a to s plným nasazením vzdorovat silám přírody.
Evoluce nás naučila jednu důležitou věc: Bitvu s planetou nemůžeme nikdy zcela vyhrát a přežít nakonec můžeme jen tehdy, když se přizpůsobíme jejím rozmarům. Platí to i pro emise skleníkových plynů. Mnozí argumentují, že v tomto případě samo lidstvo způsobuje globální změny. Jenomže i my jsme součástí přírody a současná spotřeba fosilních paliv je přirozeným důsledkem našeho úspěchu, kdy roste jak lidská populace, tak její prosperita. Ptejme se, o co nám jde? O zachování druhu, nebo prosazení konkrétního světonázoru?
Pokud preferujeme to první, logicky se budeme snažit maximalizovat lidské štěstí. Nejprve proto odstraňme extrémní přístupy, které v důsledku vždy přinášejí zmar. Hon za uhlíkovou neutralitou „za každou cenu“, stejně jako nicnedělání jsou jen zrcadlově podobné obrazy choré mysli. Jaká je realita? Světový podíl fosilních paliv na celkové spotřebě energie se mění minimálně a nyní představuje kolem 86 procent. Emise skleníkových plynů jsou pak přímo úměrné našemu počtu a bohatství.
Pokud nejste šílenec, zelený ideolog, nebo klima lobbista, musí vám být jasné, že „čistá nula“do roku 2050 je z říše sci-fi. Fosilních paliv se jednou musíme zbavit a nahradit je něčím lepším. Ale tak rychlý postup by znamenal planetární genocidu. Evolučním řešením jsou jaderné reaktory, silné, stabilní a čisté zdroje, které navíc na každou kilowatthodinu elektřiny vyprodukují dvě další ve formě tepla. Díky Temelínu a Dukovanům jsme snížili závislost na uhlí, ropě a plynu o dvacet procentních bodů pod globální průměr – na 67 %.
Dokud někdo nevymyslí nic lepšího (třeba použitelné sluneční elektrárny na oběžné dráze, nebo funkční fúzní reaktor), pragmatik by vsadil na jádro, protože to je jediná cesta, jak začít časem snižovat koncentraci kysličníku uhličitého v atmosféře a přitom se nepřipravit o dostupnou energii a nezavinit chudnutí a vymírání lidstva. V Česku však máme akutně jiný problém. Byť růst teploty globálně zvyšuje úhrny srážek, trpíme poslední dobou velkým suchem. Neprší méně, ale „jinak“. A hlavně jsme si zničili krajinu.
Co uděláme s tímto? Za prvé znovu zdůrazním, že teplejší neznamená sušší, takže hysterické výkřiky „může za to uhlík“ nejsou relevantní. Specificky pro Česko je důležité, že se mění cirkulace vzduchu mezi Evropou a Amerikou, srážky jsou nižší v létě než v zimě (kdy jsou ale dešťové ne sněhové), mění se frekvence, častěji přicházejí prudké lijáky a vlivem vysoké eroze půdy je voda rychle „spláchnuta“, nedostane se do podzemních rezervoárů). To vše způsobuje vysušování, přestože úhrnná „porce“ vody pro Česko neklesá.
Zapojme mozek místo emocí. Nechme kulturní válku mezi „fosily“ a „zelenými šílenci“ těmto dvěma skupinám. Naším primárním cílem musí být zadržení vody v krajině a to i za nepříznivých podmínek, kdy srážky nepřicházejí v takové formě a frekvenci, jak jsme byli zvyklí. Tak tomu ale bylo v historii vždy, podnebí ani zde ve střední Evropě není dlouhodobě úplně stálé. Tohle je práce pro odborníky, aby navrhli, jak opět zvýšit retenční schopnost půdy a jak si vytvářet rezervy vody v zimě kdy padá, na čím dál sušší léta.
Peněz máme dost. Stačí je přesunout z kolonky „válka s uhlíkem“ na hromádku „boj se suchem“. Přizpůsobení klimatickým změnám (ať už je za nimi uhlík či cokoli jiného) je daleko důležitější než snaha o jejich zastavení. Když to dokázali naši opičí předkové před dva a půl miliony let v Africe, snad to zvládnete také. Jinak vyhyneme, jako méně úspěšní hominidé. Že to chce obří investice? Pouze otázka priorit. Chceme projídat budoucnost, nebo předat tuto zemi dětem v lepším stavu, než jsme ji zdědili po komunistech?
Co je nutné? Za prvé zvýšit schopnost krajiny udržet vodu s cílem zpomalit odtok, zvýšit infiltraci do půdy a podzemních vod. Vysazovat stromy, travní porosty, obnovit mokřady, rašeliniště a prameniště. Revitalizovat vodní toky, vrátit uměle napřímeným řekám meandry, rozšířit jejich koryta, opět umožnit rozliv do niv. Přestat s melioracemi a dalším umělým vysušováním půdy. Všechny tyto kroky zafungují efektem „houby“ – voda se vsakuje a zadrží v krajině místo toho, aby jako dnes rychle zmizela pryč.
Za druhé musíme mít zásoby na sušší období, která nastávají v létě, jak kvůli změně rozložení srážek během roku, tak vyššímu odparu. V zimě nic neroste, ale vody je víc. Obnovme a vybudujme malé vodní nádrže, rybníky a tůně, suché a polosuché poldry, jež zachytí přívaly vody a uvolní ji postupně. Stavme nové přehrady. Řízeně infiltrujme srážky do podzemních vod, což zabrání vodě v období přebytku odtéct. Tímto vším napravíme rozmar přírody, která nás nezásobuje vodou pravidelně a jak potřebujeme.
Tyto praktické kroky lze realizovat na našem území a bez ohledu na vše ostatní nám zajistí životní nezbytnost: vodu. Hádky o Green Deal jsou efektní, ale ne efektivní. Radikálům z obou stran přinášejí pozornost, avšak užitek pro občany z toho není žádný. Bojovat se suchem není tak spektakulární, jde o trpělivou, náročnou, nevděčnou práci, těžko se medializuje, obtížně se z ní těží lajky na sociálních sítích. Věda zde přitom narozdíl od klimatu nabízí jasná řešení. Moudrý politik je realizuje, hloupý se dál jalově hádá.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Autor: Martin Schmarcz
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Článek Schmarcz: Je to ve vědě, hlupáku! Proč je právě teď sucho a co s tím? se nejdříve objevil na Ekonomický magazín.
<
