Evropa schválila klimatický cíl pro rok 2040. A hned ho zmírnila

Na papíře to vypadá jednoznačně: do roku 2040 musí Evropská unie snížit emise o 90 procent ve srovnání s rokem 1990. Realita je ale složitější. Až pět procentních bodů z tohoto snížení může pocházet z takzvaných mezinárodních uhlíkových kreditů. Část úsilí si Unie může „nakoupit“ v partnerských zemích mimo EU, pokud jejich klimatická politika odpovídá Pařížské dohodě.

Mechanismus má umožnit flexibilitu. Zároveň ale vyvolává otázky. Pokud si bohaté evropské státy budou moci započítávat snížení emisí dosažené třeba v Africe nebo Asii, neznamená to jen přesouvání problému jinam? Kredity se přitom budou moci používat pouze v sektorech, které nejsou pokryté evropským systémem obchodování s emisemi.

Součástí dohody je také odložení zavedení systému ETS2 – tedy emisních povolenek pro vytápění budov a dopravu – z roku 2027 na rok 2028. Na první pohled technický detail. Ve skutečnosti ale politicky výbušné téma. Tento systém se dotkne přímo domácností a firem, které topí fosilními palivy nebo jezdí na benzin a naftu. Odklad o rok dává čas na přípravu, ale také signalizuje, že politici si uvědomují citlivost tématu.

Evropský parlament schválil klimatický cíl už 10. února, čtvrteční rozhodnutí Rady bylo posledním krokem. Nařízení nabude účinnosti dvacet dní po zveřejnění v Úředním věstníku EU. Evropská komise bude pokrok vyhodnocovat každé dva roky – nejen podle emisí, ale také s ohledem na konkurenceschopnost průmyslu, ceny energií a technologický vývoj.

Zatímco většina členských států dohodu podpořila, Česká republika spolu s Polskem, Maďarskem a Slovenskem hlasovala proti. Důvod? Původní návrh na 90procentní snížení považovaly tyto země za nerealistický a ohrožující konkurenceschopnost průmyslu. Česká vláda argumentovala, že současné nastavení Zelené dohody vychází spíše z politických než ekonomických analýz.

Česko má stále relativně vysoký podíl těžkého průmyslu a energetiky závislé na fosilních palivech. Rychlá dekarbonizace znamená obrovské investice, restrukturalizaci celých odvětví a sociální dopady v regionech, kde jsou tyto sektory klíčové. Kdo to zaplatí a jak rychle je reálné takovou transformaci zvládnout?

Historický krok? Bezpochyby. Evropa tím potvrzuje své klimatické ambice směrem k neutralitě do roku 2050. Jenže kompromisy ohledně uhlíkových kreditů, odklady zavedení nových systémů a odpor části států ukazují, jak klikatá bude cesta k cíli.

Zelená transformace bude nejen technologickou, ale i politickou výzvou. A ukáže se, jestli je Evropa schopna své ambice nejen formulovat, ale také naplnit, aniž by přitom část průmyslu a obyvatel nechala za ujíždějícím vlakem.