Írán hoří, Evropa se třese. Americký útok na Teherán odhalil, že starý kontinent zůstává rukojmím cizích rozhodnutí a vlastních energetických závislostí. Přitom řešení známe už roky – jen chybí vůle je realizovat.
Když Amerika zatáhne za spoušť
Válka s Íránem není konflikt, který by si Evropa přála. Už jen proto, že Trumpova administrativa nedokázala předložit konzistentní zdůvodnění útoku. Nejprve šlo o změnu režimu, pak o jaderné zbraně, posléze o rakety a nakonec o preventivní úder proti hrozícímu útoku. Washington mění vysvětlení jako ponožky, zatímco Evropa platí účet.
Írán úspěšně zasáhl saúdskoarabské ropné zařízení v Ras Tanuře i katarské LNG terminály a fakticky uzavřel Hormuzský průliv. Ceny ropy vzrostly o 8 % na 78 dolarů za barel, evropské ceny plynu vyskočily o 50 %. Stále jsme daleko od šílenství roku 2022, ale pokud se situace protáhne, hrozí nová inflační vlna. A s ní i zvýšení úrokových sazeb Evropskou centrální bankou – což by udusilo očekávané oživení růstu.
Ukrajina v pozadí, Rusko v zisku
Konflikt sice připravuje Moskvu o spojence, ovšem ne zrovna strategického – íránské drony Shahed se už vyrábějí přímo v Rusku. Naopak vyšší ceny ropy jsou pro Kreml darem z nebes. Ruská ropa Urals se začátkem března vyšplhala na 70 dolarů za barel, což Moskvě výrazně pomáhá financovat válečné úsilí.
Dlouhá válka v Íránu navíc vyčerpá západní zásoby zbraní – zejména raketových systémů protivzdušné obrany.A to v okamžiku, kdy Ukrajina potřebuje každou záchytnou střelu. Rusko tak může získat výhodu na bojišti, aniž by se muselo více snažit.
Rozpolcená Evropa, bezmocná Evropa
Evropané, kteří čtyři roky hájili nedotknutelnost mezinárodního práva v kontextu Ukrajiny, teď čelí nepříjemné volbě. Buď podpoří americkou operaci – a riskují obvinění z pokrytectví. Nebo ji odmítnou – a vystaví se odvetě Washingtonu, na jehož bezpečnostních zárukách stále závisí.
Německý kancléř Friedrich Merz zvolil první variantu a fakticky pohřbil mezinárodní právo prohlášením, že svět funguje na principu „práva silnějšího“. Španělsko naopak odmítlo podpořit americkou akci – a už pociťuje důsledky. Evropa je rozpolcená nejen vůči Americe, ale I uvnitř.
Co kdyby to vyšlo?
Paradoxně má Evropa co získat, pokud USA a Izrael dosáhnou svého cíle: změny režimu v Íránu. Málokdo bude truchlit nad ajatolláhem Alím Chameneím a dalšími vůdci zabitými v úvodních úderech. Otázkou zůstává, zda z trosek povstane umírněnější vedení – nebo ještě tvrdší linie, případně občanská válka.
Experti na Írán jsou skeptičtí. Režim je hluboce zakořeněný a opozice postrádá sjednocující postavu. Přesto i Írán neschopný ohrožovat sousedy by mohl přinést nižší globální ceny energií a obchodní příležitosti pro evropské firmy.
Probudit se, nebo zase usnout?
Evropa teď může jen doufat, že Amerika a Izrael rychle dosáhnou svých cílů. Jenže naděje není strategie. A pákový efekt? Ten Evropa nemá.
Přitom řešení známe. Urychlit vytvoření skutečného panevropského energetického trhu méně závislého na fosilních palivech. Prohloubit jednotný trh v obranném průmyslu a zvýšit vlastní produkci vojenské techniky. Snížit závislost na amerických satelitech a přepravních kapacitách. Francouzské rozhovory o rozšíření jaderného deštníku na evropské partnery jsou krokem správným směrem.
Jenže skutečný pokrok vyžaduje společné půjčky na financování společných priorit – obrany, energetiky, infrastruktury. A to je pro některé členské státy, zejména Německo, stále tabu.
Ironií osudu to byl právě kancléř Merz, kdo tento týden pronesl smuteční řeč nad mezinárodním právem. Pokud tedy Evropa musí žít ve světě, kde vládne právo silnějšího, pak se musí přizpůsobit i Německo. Kolik krizí ještě potřebujeme, než se probudíme natrvalo?
Zdroj info: Euractiv
Autor: Marek Hájek
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
