Naše první návštěva bazaru Dat Autohus před týdnem končila ujištěním prodejce, že infotainment v autě nejde spustit jen proto, že se v něm kvůli riziku krádeže nenachází. Černá obrazovka byla navíc spouštěčem celé řady chybových hlášení, která by k ostražitosti vedla úplně každého zájemce o ojetinu, nás nevyjímaje.
Auto jsme nakonec koupili jen proto, že jsme zdůvodnění prodejce uvěřili. Ten nás však nakonec nechal do poslední chvíle v nejistotě.
Související
Před domluveným termínem vyzvednutí do Bockelu pro jistotu píšeme, zda budou připraveny převozní značky a jestli je infotainment vozu funkční. Prodejce nás obratem ujišťuje, že značky k dispozici budou. O funkčním infotainmentu však v mailu nepadne ani slovo.
Červík pochybností tedy hlodá celých 600 kilometrů, tak daleko je to do Autohusu z Prahy. Cesta po dálnici ale ubíhá rychle a na místo dorazíme lehce po desáté hodině. Prodejní zázemí autobazaru je tentokrát úplně prázdné, až na manželský pár, který sedí v prosklené kanceláři v družném hovoru s prodejcem. Jako na potvoru zrovna s tím, u kterého jsme před týdnem podepisovali kupní smlouvu.
Protože témata k hovoru se zdají být nevyčerpatelná, zkoušíme štěstí u jiného z přítomných zaměstnanců. Ten nás ovšem ujistí, že musíme počkat na toho „svého“. Za dalších několik minut si nás všímá jiný pracovník. I on ale nakonec uzná, že nám nezbývá než čekat.
Mámě štěstí, zákazníci před námi se zvedají a vypadá to, že všechno už půjde rychle. Prodejce si bere občanský průkaz a něco ťuká do počítače. Na otázku, zda auto dostalo zpátky svou navigaci, odvětí, že by to tak mělo být. A znovu se zeptá, zda nechceme sjednat „exportní záruku“ za 399 eur, kterou jsme odmítli minule. Nechceme.
U našeho rozhovoru je i mladá stážistka, která se tu zjevně zaučuje. Když prodejce říká, že musíme jít do jiné kanceláře k vyřízení formalit, není úplně jasné, ke komu vlastně mluví. Zvedáme se, že půjdeme s ním, ale poněkud netrpělivě nám sdělí, že tu máme počkat.
Úsměv místo podání ruky
V čekárně mezi počítačovými monitory mají v Autohusu cedulku, která se snaží návštěvníkům přiblížit místní prodejní kulturu. Najdeme na ni informaci, že tu není zvykem podávat někomu ruku, zato prý místo toho „věnují úsměv“. Na papíře to vypadá jako fajn nápad, zrovna náš prodejce však úsměvy docela šetří.
Až sympatická paní na informacích nám vysvětluje, jak to tady vlastně chodí. Čekáme, až k jejímu pultíku přinesou z jiné kanceláře převozní značky, klíče a veškeré doklady k našemu autu. Trvá to asi deset minut.
Nakonec právě tady na informacích dostáváme všechno, co potřebujeme. První i druhý díl technického průkazu, servisní historii, protokol z vizuální prohlídky provedené společností Dekra, originál kupní smlouvy a zelenou kartu, vše přehledně seřazené v deskách. Taky dva klíčky k vozu a dvě tabulky převozních značek platných 15 dní, ty si na auto musíme dát sami.
Paní, která nám popřeje šťastnou cestu domů, nás současně odesílá na vzdálený konec bazaru. Tady v samostatném areálu čekají už prodaná auta, až si je jejich novopečený majitel vyzvedne. Míříme tam i my, ovšem s nejasným pocitem, že se kvůli nefunkční navigaci do kanceláří Autohusu za chvíli možná zase vrátíme.
Jenže to se nestane.
Infotainment se po nastartování sám spouští, žádná žlutá kontrolka nesvítí. Passat se zdá být v pořádku, a dokonce naběhne i Android Auto, se kterým ani nepočítáme. Připínáme registrační značky a vyrážíme na cestu.
Levná auta, drahé služby
Až do této chvíle jsme si o našem volkswagenu mohli udělat obrázek jen z krátké projížďky mezi zaparkovanými auty v areálu bazaru, takže první kilometry jsou napínavé. Ukazuje se ale, že jsme snad měli šťastnou ruku. Passat i přes svůj nájezd 191 tisíc kilometrů jede naprosto normálně, alespoň pro tuto chvíli se zdá, že je vše v pořádku. Nakonec zvládne 600 kilometrů bez nejmenších problémů.
Můžeme tedy bazar s klidným svědomím doporučit? Ano i ne.
Recenzenti na Google mají pravdu, když si stěžují na nepříliš vstřícné jednání zaměstnanců. To jsme od prodejce, který nás do poslední chvíle udržoval v nejistotě, zažili i my. Na jednání s pracovníky na informacích si však stěžovat nemůžeme, zde byl kontakt o poznání srdečnější.
Možná je to dáno tím, že při velkém množství prodaných aut není v silách zaměstnanců vědět všechny podrobnosti. Fakt, že na některé dotazy nereagují, může znamenat i to, že nechtějí slíbit něco, o čem si nejsou stoprocentně jisti.
Celý průběh nákupu však byl korektní, vyřízení exportních značek za 299 eur ale trochu drahé – je znát, že dodatečné služby jsou pro bazar důležitým zdrojem vedlejších příjmů. Do ceny je však započítána i německá silniční daň, kterou si jinak finanční úřad strhává z účtu dodatečně.
Jízdu domů po vlastní ose jsme si vybrali hlavně proto, že Passat měl platnou STK, bez které vydání převozních značek není možné. Bazar sice zájemcům o vůz s propadlou technickou nabídne, že jim za dalších 164 eur udělá novou, jenže z recenzí je zřejmé, že jen u toho obvykle nezůstane. Auto nezřídka u technické propadá, třeba proto, že technici zjistí poškození čelního skla.
I jeho výměnu Autohus samozřejmě dokáže zařídit, stejně tak i opravu jakékoliv jiné závady. Ale v tu chvíli už náklady stoupají nad částku, kterou by čerstvý majitel auta zaplatil za převoz odtahovkou.
Naše rada tedy zní: Pokud si zde vyberete vůz bez platné STK, doporučujeme jeho převoz na podvalníku. Po koupi může auto v bazaru zůstat bezplatně ještě 13 pracovních dní.
Je ale otázka, zda se vypravit na nákup právě sem. Kdo se v ojetinách moc nevyzná, může si na velké ploše mezi stovkami modelů připadat ztraceně. Bazar cílí hlavně na překupníky, kteří auto trochu vyšperkují a prodají dál. Dá se tedy označit za jakýsi velkoobchod.
Pokud ale zájemce přesně ví, co hledá, může být nakonec s nákupem v Autohusu spokojený. I proto, že bazar ke každému nabízenému vozu dává na internetových stránkách nahlédnout do protokolu z vizuální prohlídky zkušebny Dekra.
Z něj lze mimo jiné vyčíst, jestli bylo auto dodatečně lakováno a zda ho v minulosti někdo opravoval. To je i na německé poměry velmi transparentní jednání, které dokáže ušetřit mnoho zklamání při obhlídce vyhlédnutého vozu na místě.
Pro Autohus mluví i velký výběr a výbavy, které nejsou v Česku vůbec k vidění: Třeba BMW řady 1 v základní výbavě s plechovými koly – takové tu v době naší návštěvy měli rovnou tři. Nejoblíbenější německé modely stojí vyrovnané v dlouhých řadách, škodovky tu kupodivu nejsou seřazeny podle typu, ale podle barev. Většina nabízených aut není starší pěti let a často pocházejí z končících firemních leasingů.
To samozřejmě může znamenat, že služební Passat s nájezdem skoro 200 tisíc kilometrů nemusí být zrovna v nejlepší kondici. Než se tedy vypravíme na technickou kontrolu v Česku, necháme jeho stav podrobně zhodnotit zkušeným automechanikem. Ale o tom až za týden.
