Bezpečnostní konference v Mnichově měla přinést odpovědi. Místo toho ukázala, jak rychle se rozpadá svět, který jsme znali. Světoví lídři se sjeli s nadějí na jasná řešení – odcházeli s vědomím, že pravidla hry se mění rychleji, než dokážeme formulovat nová pravidla.
Grónsko: Když se ostrov stane kartou ve hře
Dánská premiérka Mette Frederiksen si nebrala servítky. „Všichni se nás ptají, jestli si myslíme, že je to za námi. Ne, nemyslíme si to.“ Mluvila o Donaldu Trumpovi a jeho zájmu o Grónsko – největší ostrov světa s pouhými 55 tisíci obyvateli, který se náhle ocitl v epicentru geopolitického zemětřesení.
Patnáctiminutové setkání Frederiksen a grónského premiéra Jense-Fredrika Nielsena s americkým ministrem zahraničí Marcem Rubiem bylo sice „konstruktivní“, ale nikoho neuklidnilo. Vznikla pracovní skupina USA-Dánsko-Grónsko, která má řešit bezpečnostní obavy Washingtonu v Arktidě. Tlak na obyvatele ostrova byl podle Frederiksen „nepřijatelný“.
Trump chce strategickou kontrolu nad Arktidou, přístup k nerostným surovinám, vojenské základny. Grónsko se ocitlo v pasti – autonomní území Dánského království touží po nezávislosti, ale ekonomická realita je neúprosná. Úplnou samostatnost si ostrov těžko může dovolit. A právě tuto křehkost někdo v Bílém domě vyhodnotil jako příležitost.
Není to jen o Grónsku. Je to o tom, že tradiční pravidla mezinárodního práva mohou být zpochybněna, pokud se změní poměr sil. A že malé státy – nebo autonomní území – se mohou stát šachovými figurkami ve hře, kterou ani nehrají.
Ukrajina: Čtyři roky války, žádný mír v dohledu
Zatímco Rubio vynechal páteční setkání evropských lídrů zaměřené na Ukrajinu, s Volodymyrem Zelenským se potkal. Ukrajinský prezident po jednání v Mnichově řekl: „Američané se příliš často vracejí k tématu ústupků, a ty ústupky se diskutují příliš často jen na straně Ukrajiny.“
Zelenskyj požaduje bezpečnostní záruky od USA na minimálně dvacet let a jasné datum vstupu do EU. Bez toho žádná mírová dohoda nebude důstojná. Problém? Rubio ve svém projevu o Ukrajině téměř nemluvil. Třístranná jednání mezi válčícími stranami jsou sice naplánovaná, ale očekávání jsou minimální.
Válka se po čtyřech letech změnila v opotřebovávací konflikt s obrovskými ztrátami na obou stranách. Rusko pomalu postupuje za cenu enormních obětí, Ukrajina bojuje o holé přežití. Evropa se konečně začíná probouzet.
Ukrajinská tragédie připomíná něco zásadního: bezpečnostní záruky na papíře nemusí stačit. Budapešťské memorandum z roku 1994 slibovalo Ukrajině územní celistvost výměnou za vzdání se jaderných zbraní. Dnes je to jen historická kuriozita. Zelenskyj si to pamatuje – a chce tentokrát něco víc než papír.
Evropa hledá vlastní hlas
„Toto musí být moment probuzení,“ prohlásil Emmanuel Macron před konferencí. Francouzský prezident spolu s německým kancléřem Friedrichem Merzem oznámili zahájení rozhovorů o evropském jaderném odstrašení. Britský premiér Keir Starmer mluvil o užší obranné spolupráci s EU a zdůraznil, že Británie už není „zemí brexitových let“.
Merz to formuloval ostře: „Kulturní válka hnutí MAGA není naše. Svoboda slova u nás končí tam, kde se dotýká lidské důstojnosti a ústavy. Nevěříme v cla a protekcionismus, ale ve volný obchod.“
Rubio sice volil smířlivější tón než viceprezident JD Vance před rokem, ale jeho poselství bylo jednoznačné: Amerika buduje nový světový řád a je připravena to udělat i sama. „Ale preferujeme to dělat společně s vámi, našimi přáteli v Evropě,“ dodal.
Průzkum YouGov ukázal, že v šesti největších evropských zemích je příznivý postoj k USA na nejnižší úrovni za posledních deset let. Evropa ztrácí důvěru v amerického spojence – a začíná hledat vlastní cestu.
Co to znamená pro Česko
Pro Českou republiku, která patří k nejaktivnějším podporovatelům Ukrajiny, je mnichovská konference varováním. Grónská krize ukazuje, že i v 21. století může být suverenita zpochybněna, pokud se změní poměr sil. Ukrajinská tragédie připomíná, že bezpečnostní záruky na papíře nemusí stačit.
Evropa se skutečně probouzí. Francouzsko-německé rozhovory o jaderném deštníku, britské sbližování s kontinentem – to všechno jsou signály změny. Jenže mezi signály a skutečnou akceschopností je propast. A právě ta propast může rozhodnout o tom, jestli se Evropa stane skutečným hráčem, nebo jen divákem hry o vlastní osud.
Zatímco se prach po mnichovské konferenci usazuje, zůstávají otázky. Bude Trump skutečně tlačit na Grónsko? Dočká se Ukrajina spravedlivého míru? Dokáže Evropa najít vlastní cestu mezi americkým tlakem a ruskou hrozbou? Jasné odpovědi zatím neexistují. Ale přinejmenším víme, že ptát se je správně – a že čas na hledání odpovědí se krátí.
Zdroj info: theguardian.com
Autor: Petr Poreba
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
<
