Mimo jiné mistr světa v para triatlonu Ondřej Zmeškal přišel nejdříve o část zraku v inkubátoru, pak mu při stěhování nábytku ve škole praskla sítnice a následovalo několik neúspěšných operací. „Jednou jsem jel z práce domů na motorce, najednou bylo všude šero, skrze které nebylo vidět,“ vzpomíná na okamžik, který vlastně nastartoval jeho mimořádnou sportovní kariéru. Po čase ho totiž navštívil kamarád s tím, že je sice slepý a přišel o 70 procent sluchu, ale je určitě lepší běhat s asistenčním psem, než sedět doma v kuchyni.
Je možné vaše motto: „Ztráta jednoho smyslu mi pomohla najít smysl života,“ číst tak, že kdybyste nepřišel o zrak, chodil by jste jako většina lidí do práce a řešil s rodinou, jestli jet na dovolenou do čím dál dražšího Chorvatska?
Nejspíše by tomu tak bylo, realita je ale taková, že „díky“ zdravotnímu hendikepu jsem začal dělat věci, kterými bych se v běžném životě nezabýval. Určitě bych po sportovní stránce nebyl, tam, kde jsem, necestoval tolik po světě. Asi to zní jako klišé, ale slepota mě naučila se systematicky posouvat. Snad jsem pro někoho, kdo se vyrovnává s nepřízní osudu, příkladem.
Nezní ve vašem případě slogan „všechno špatné je k něčemu dobré přece jen hodně drsně?
To je otázka. Na základě vlastní zkušenosti vím, že při troše snahy najde člověk i na špatných věcech něco málo dobrého. Ale musí chtít a nebát se, že přitom udělá pár špatných rozhodnutí, která jsou někdy taky ku prospěchu věci. Stačí, pokud se neopakují. Je to o tom aby člověk, který musí řešit konkrétní situaci věděl, co chce od života. A co je pro to ochotný udělat.
Ve vyspělých zemích světa mají hendikepovaní sportovci profesionální podmínky, protože případy bojovníků s osudem přitahují pozornost. Co Česko?
V mém případě platí, že co si nezařídím, to nemám. Na závodech Světového poháru se potkáváme se závodníky z různých zemí, někde mají skvělé podmínky, jinde je to jako u nás. Ale i v případě financování jsem sám strůjcem svého štěstí.
Ondřej Zmeškal je ve světě nejen sportu hendikepovaných známá značka. Být sám sobě šéfem bude asi těžší než plavat, běhat a jezdit na kole?
Je to tak, pořád se učím. Naštěstí mi pomáhá partnerka, díky které můžu trénovat a neřešit až tak moc administrativní věci. S postupem času jsem si kolem sebe vytvořil tým lidí, kteří fungují. Triatlon je hodně o čase, denně trénuji podle typu závodu od dvou do čtyř hodin, pak regenerace, během které myslím na to jak se vyhnout papírování.
Sestavujete si závodní plán na sezónu podle marketingové atraktivity, nebo převažuje sportovní hledisko?
Je to tak půl na půl. Ekonomicky funguji na základě sponzorských peněz, čemuž je logicky podřízen výběr závodů. Cílem je být vidět. Ještě jsem se úplně nevzdal účasti na paralympijských hrách, takže jezdím na podniky Světového poháru. Účast je ale potvrzována tři týdny dopředu, proto na nich partnery propagovat nemůžu, mám totiž dlouhodobé smlouvy. Jedná se sice o hezké a prestižní závody, ale z tohoto důvodu je řada hendikepovaných, kteří musí finančně utáhnout sebe i vlastní tým, postupně opouští.
Přestože jste od září 2021 mistrem světa v dlouhém para triatlonu, globálně vás proslavila Tour de France ze stejného roku. S trasérem Markem Peterkou jste na tandemovém kole ujeli 3 314 kilometrů…
Asi ano, stal jsem se prvním hendikepovaným sportovcem, který to dokázal.
Na rozdíl od profesionálních cyklistů chráněných smlouvou jste ale věděl, že to musíte dát. Pokud byste z jakýchkoli důvodů vzdal například ve třetí etapě, nebylo by filmu ani knihy o Tour de France ve tmě. Akci byste tím pádem musel nejspíše finančně dotovat?
Taky jsem si celou dobu říkal: Ty kráso, odjedeme na Tour de France a třeba onemocním, můžu taky ve druhé etapě spadnout. Pak by to muselo být o komunikaci s partnery. Do značné míry se jednalo o sázku na jednu kartu. Na druhou stranu, přestože jsme věděli, že štěstí přeje připraveným, existoval plán B. Jsem docela zocelený životem, asi by se to nějak vyřešilo, zažil jsem i horší věci. Ale jsem rád, že se to řešit nemuselo.
Financujete svůj tým, jedním základních předpokladů úspěchu je schopnost reagovat na vývoj jednání, problém se v tom, že potenciálního obchodního partnera nevidíte. Jak se s tímto hendikepem vyrovnáváte?
Orientačním bodem je pro mě barva hlasu a celková atmosféra jednání. Nemám moc rád formality, preferuji lidskost. Vůbec mi nevadí černý humor, ale uvědomuji, že každý nevidomý to může vnímat jinak. Jsem proto v tomto ohledu opatrný.
A poznáte, kdy s Vámi potenciální sponzor jedná ze zájmu, nebo jen nechce ze slušnosti odmítnout nevidomého sportovce?
Vzhledem k tomu, že už mám něco za sebou a můj čas je docela drahý, jednám s lidmi o kterých vím, že o nějaké formě spolupráce uvažují. Mám radost z každé dohody, ale pokud mi někdo řekne v rozumném čase, že jejich firma jde jiným směrem, nemám s tím problém. Takové to, možná, někdy, snad, uvidíme, zavoláme si za pár měsíců…mě docela irituje.
Letos v březnu provedli v Turíně lékaři autotransplantaci celého očního povrchu, tedy rohovky, části skléry a spojivky. Vrátili zrak muži, jehož příběh je podobný tomu vašemu. Doufáte?
Taky jsem to zaregistroval, pochopitelně mám radost z toho, že se možnosti někam posouvají, možná za pár let bude možná operace mého problému a nebude to jako je tomu doposud jenom o světle a tmě. Ale rozhodně se na to neupínám, jsem v tomto ohledu dostatečně poučený. Když jsem přicházel o zrak, v nemocnici mi nepomohli, takže se umím smířit s realitou. Ale pozitivnímu překvapení se nebráním.
Děkuji za rozhovor.
Foto: Jakub Mertl
Autor: Petr Bošnakov
<
